Při volejbalovém tréninku mládeže je důležitá rozmanitost cvičení zaměřených nejen na volejbalovou techniku,ale také na koordinaci. Jednou z možností je dát dětem do ruky míč, který v rukách mladých sportovců slouží jako pálka. Děti odbíjejí míč míčem, tato varianta umožňuje rychlý vstup do hry, aniž by děti museli zvládnout pro ně tak těžkou techniku volejbalových odbití. Základní otázky zprostředkování volejbalové hry znějí: „Jak se mají začátečníci herně chovat, aby byli schopni hrát?“ A: „Jaké techniky, jaké pohyby a která rozhodování hrají při zprostředkování hry hlavní roli?“ Dosud nám volejbalovou hru zprostředkoval pouze minivolejbal, ten má ovšem také své nevýhody.

Je minivolejbal vždy smysluplný?

Ivan Pelikán to napsal minulý čtvrtek výstižně: cituji „… myslím si, že základní problém našeho mládežnického volejbalu je na úrovni klubové a tedy té poctivé mravenčí práce v tréninkovém a organizačním procesu! …“, řeknete si možná nic nového pod sluncem. Souhlasím, ona totiž odpověď na otázku, jak zvyšovat úroveň mládežnického volejbalu je v podstatě jednoduchá: pracovat lépe. Jak lépe? I to je jednoduché: více, důsledněji s většími nároky. Ten Haník začal dnes banálně, řeknete si možná. On je ten problém opravdu banální. Sice řešíme systémy kritérií u SpS a SCM, sice investujeme milióny do „Minivolejbalu v barvách“ a já píšu panu ministrovi Dobešovi, jak je možné, že ve svém novém projektu nechal volejbal stranou, a on mi odpovídá, že příští rok s námi počítá … sice se na konferenci o mládeži hádáme do půlnoci o odstupném, a stále dokolečka chceme znovu a znovu měnit systém soutěží … (zaplať Pánbůh za to), ale jednoduchou a podstatnou pravdu vyslovil ve svém čtvrtečním článku opět Ivan Pelikán, cituji“ … základním kamenem je trenér. … Možná někoho překvapím, ale já si myslím, že to není v chlapeckém volejbale tak špatné, jak se obecně tvrdí, ale schází tomu opravdovost, profesionalita a „tah na bránu“. Skoro bych se nebál říci, že aktuální systém není špatný, ale je zcela jistě málo efektivní a nedostatečně funkční! …“. Přesně tak Ivane, máš naprostou pravdu.

Volejbal je sport nekontaktní, ale to vůbec neznamená, že nohy i další končetiny a koneckonců i nekončetiny, jsou v bezpečí. Kdo jste viděl jak brutálně se mnohdy „kontaktují“ nohy smečaře z jedné a blokaře z druhé strany na jednom malém místě přímo pod sítí, jistě znáte onen pocit napětí, mnohdy doprovázený lehkým mrazením. Přežijí..., nepřežijí...? Mám samozřejmě na mysli vazy, kosti, klouby atp. Těch možností je víc: kolize se spoluhráčem patří k nejčastějším, ale stačí jen obyčejné špatné došlápnutí, ztráta koordinace, prsty „zabodnuté“ do míče, nebo míčem vylomené atd. Sádry, dlahy, ortézy, obinadla, tejpy... někdy jich je na střídačkách požehnaně. A to jsem ještě nezabrousil do zranění přicházejících nenápadně, pomalu, vytrvale, která spolehlivě a často dlouhodobě poškozují menší či větší součástky našich tělesných konstrukcích.

Je to jen pár dnů, kdy jsem přispěl článkem do rubriky diskuse. Velmi mě potěšilo, že téma minivolejbal není trenérům lhostejné. Přišlo několik velice zajímavých příspěvků, které by si zasloužily samostatný článek. Přesto nebo právě proto bych chtěl reagovat na příspěvek Zdeňka Cikrdleho. Jeho názor poukazoval na věčné téma centralizované přípravy kadetů a juniorů. Je to dle mého názoru poměrně složitá záležitost. Nejsem si jist, že mi pomůže upřesnit můj pohled a názor na tuto problematiku i osobní zkušenost z několika zemí (Belgie, Polsko, Česko a částečně i Francie). Navíc jsem se v poslední době přesvědčil (konference mládeže v Nymburku), že ač jsem byl osobně přesvědčen o pohledu na určitý problém a vnitřně jsem zaujal určité stanovisko, později jsem musel uznat argumenty ostatních…

Těší nás, že trenérská komunita nespí a že jí není jedno, co se děje. Do redakce Volejbalové akademie dostáváme názory trenérů, které stojí za to uveřejnit. Pokud je téma aktuální a diskuse se hromadí, čtvrtek, který patří našim trenérům, někdy nestačí. Velmi rádi zareagujeme, páteční Osobnost týdne musí jít stranou a Volejbalová akademie vám přináší názor Slávka Matěje (Redakce)

Původně jsem si myslel, že zareaguji na Richarda pouze v příspěvcích, ale problematika je tak složitá a souvisí s ní i další oblasti žákovského volejbalu, že jsem se po dlouhé době rozhodl pro samostatný článek.

Při plánování tréninků, kterému jsme se věnovali v minulém článku, musíme zohlednit čtyři fáze tréninkové jednotky. Podle cíle tréninkové jednotky mohou být jednotlivé fáze časově různě dlouhé. Co však zůstává neměnné, je právě čtyřfázové rozdělení tréninkové jednotky.

1)Příprava

Tak jak napovídá název, měli by se jednotliví hráči, ale i celý tým na následující trénink připravit. Prioritou této fáze tedy je aktivovat systémy, které budou hráči v tréninku potřebovat: srdečně-cévní systém, emoční připravenost, pozornost, pohyblivost, zvýšení tělesné teploty.

Standardizovaný trénink připravenosti organismu, který v každé tréninkové jednotce probíhá stejně, neodpovídá nárokům specifické přípravy, ani nejdůležitějšímu principu: Principu neustálé obměny za účelem motivace hráčů. Žádný trenér si nemůže dovolit tento čas promarnit!

Tak třeba bagr. Odbití, které je základem přihrávky, hry v poli a nahrávky. Představte si, že jste trenéři mladších žáčků a začínáte s výukou bagru. Předvedete dětem postoj, vytvarování paží a zápěstí, polohu trupu … uděláte několik imitačních cvičení. Zkrátka uděláte dětem jakousi představu o struktuře pohybu. Nahodíte jim míč. Ano, to je důležité.

Máme za sebou II. Programovou konferenci o mládežnickém volejbalu. První den skončila diskuse ve 24.00 hod. Pluralita názorů byla obrovská. Seriál diskusních příspěvků byl na pozornost a na koordinaci vysilující. Přesto si myslím, že tato diskuse je potřebná. Sice si musím zvyknout, že trenéři v Čechách se zatím nepřetržitě přou spíše o modelech soutěží a věkových kategoriích, ale nepřou se o to, jak lépe hrát a trénovat. Snad k tomu za čas dospějeme …, určitě k tomu dospějeme, ale ještě to chce nějaký čas a hodně práce. Propracovali jsme se ke společnému usnesení, a to pokládám za solidní úspěch. To znamená, že volejbaloví trenéři mládeže v ČR si řekli své, ke dvěma tématům konference …. Programová konference je dobrý instrument … kdo chce něco říct k mládežnickému volejbalu, byl přítomen …

Sympatické signály kultivované odborné diskuse jsem ovšem zaregistroval pod mým úterním článkem z minulého týdne. Diskusní příspěvky byly protichůdné, ale věcné a kultivované. S radostí budu reagovat na dva v dnešním článku reagovat:

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.