První díl metodického materiálu o útoku prvním sledem měl podle všeho u vás kladnou odezvu. Dnes přidávám zbytek článku a příště se zaměříme na další herní činnost.

Útoky po rychlých nahrávkách jsou spektakulární a dokážou diváky zvednout ze sedadel. Rychlá hra je však i základním kamenem taktiky družstva. Dnes se zaměříme na útoky prvního sledu. Útočná role středního blokaře je v každém týmu jiná. Některé týmy vsází na útočnou aktivitu tohoto hráče, jiné týmy očekávají od svých střeďáků kvalitní obranu na síti. Je samozřejmé, že kvalitní hráči musí zvládat obě komponenty hry, ale často se stává, že jsou v jedné z nich výraznější než v té druhé a to se pak odráží v celkové strategii týmu.

Při nedávné cestě do Belgie jsem byl svědkem názorové pře dvou kolegů, kteří se dohadovali o načasování aplikace střelby do tréninkového procesu. Spor se vedl především o to, zda střelbu trénovat současně s nácvikem útoku po polovysoké nahrávce, nebo zda ji zařadit až po osvojení útoku po polovysoké nahrávce. Jedním ze zmiňovaných kolegů byl svazový trenér chlapců Jiří Zach, poprosil jsem jej tedy o shrnutí svého názoru do několika vět.

Trénink přihrávky v herním řetězci se velmi často opomíjí. Příliš často se techniky přihrávky učí ve dvojici proti sobě stojících hráčů. V takovém případě letí míč na hráče vždy frontálně a míč hráč přihrává také pouze před sebe. Učit techniku v nejjednodušších podmínkách vypadá na první pohled smysluplné. Kvalita přihrávky se často měří podle přesnosti. Kritérium dobré přihrávky by však nemělo být v tom, jestli hráč na síti může míč chytit, nýbrž jestli může v ideální pozici provést nahrávku. Když se tedy trénuje přihrávka, patří k ní také nahrávka. Tím mohu kontrolovat kvalitu přihrávky. V takovém případě přecházíme velmi rychle od cvičení dvojice k cvičení trojice nebo čtveřice. Pokud rozfázujeme volejbalovou rozehru, vzniknou herní řetězce, při kterých všichni hráči přímo nebo nepřímo ovlivňují výsledek dané výměny. Hráčům musíme v tréninku objasnit, že nejen ti, kteří přichází do kontaktu s míčem, ale i ostatní se podílí určitým způsobem na úspěchu rozehry. Charakter rozehry ovlivňují nezúčastnění hráči především plněním podporujících a klamavých úkolů.

Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Němci tuto herní situaci nazývají Herní komplex I, Herní komplex II – herní situace po vlastním podání)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující? Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve.

Jeden možná malý, ale dle mého názoru docela důležitý detail ke střelbě. Jak už jsem se několikrát vyjádřil, má střelba i svoje psychologické aspekty, které pramení z problému vzájemné důvěry a odevzdání se mezi nahrávačem a smečařem. Důvěra je dána také mimo jiné úspěšností a úspěšnost je daná také správným technickým provedením.

Čirou náhodou se mi dostal do rukou překlad příspěvku z bývalého NDR. Příspěvek nese datum 1989. Z historie volejbalu jsem vždycky měl dojem, že družstvo NDR bylo vždy synonymem konzervativní hry z vysokých nahrávek a jediným zrychlujícím prvkem byl  úder č.1. Shodou okolností jsem někdy kolem roku 1975 byl na Světovém poháru v Praze, kde jsem jako student dělal výzkum pro doc. Vojíka (otce známých volejbalistů Jana a Jiřího). Samozřejmě jsme se také dívat na tréninky jednotlivých družstev.

Klasická zápasová atmosféra. Ženská extraliga Brno versus Slavia Praha a hovory trenérů v jejichž pozadí už trochu straší, jak to dnes zahraje moje družstvo. Člověk je trochu roztržitý a na druhou stranu pokud jsou vztahy mezi oddíly a trenéry korektní, možnost diskutovat o volejbalových problémech se stejně naladěnými a zapálenými lidmi. Mirek Čada k nim bezesporu patří. Protože jsme, pokud se týče způsobu hry, naladěni na stejnou notu, stočila se diskuse samozřejmě opět ke střelbě. Záhy jsme se oba shodně odhalili jeden problém, který již vyvstal  na semináři v Brandýse nad Labem. Kdy vlastně se střelbou začít. Na onom semináři byl velký odpor proti trénování střelby na přelomu přechodu st. žáků a dorostu. Většina argumentovala s nedostatečně zvládnutým rozběhem, technikou nahrávače apod. 

Vrátil jsem se ze soustředění juniorů a vpadl do všední reality. Přečetl si vše na mailu, na VIS a také na stránkách Zdeňka Haníka. Soustředění proběhlo bezvadně a chlapci pracovali více než dobře. Jen já mám trochu červíčka obav. Už onehdy mě napadlo jestli by nebylo dobře psát také o tom, co v trenérském řemesle neumím nebo co se mně vůbec nedaří. Nevím jestli to není veskrze špatný nápad. Reprezentační trenér a on neví… Vím, že klíčem k dobré hře v útoku je nahrávač.

Boje které probíhaly v Turecku na olympijské kvalifikaci mě v mnohém poučily. Spojení televizního přenosu a aktuálního problému, který mám jako trenér, je dobrou studnicí k poznání a k hlubšímu promýšlení volejbalových problémů. Na posledním soustředění juniorů ročníku 89 v Nymburku, kde shodou okolností ( samozřejmě, že to byl úmysl) trénovali kadeti ročníku 91, jsme měli s Petrem Judou  dostatek materiálu k diskusi. Samozřejmě jak jinak – rychlá střelba. V tomto případě jsem se bavili o věčném problému trenérů a ještě více hráčů a to o výšce střelby.