V procesu učení hry volejbalu nalezneme zásadní mezníky (křižovatky), které činí volejbal v kontextu ostatních kolektivních míčových her specifický a nebojím se říci i náročný pro výuku (trénink). S tím ovšem trenér volejbalu tak nějak počítá, ale výuka se správně přesouvá i do školských zařízení, kde vždy nejsou kvalifikovaní trenéři… Situaci neusnadnil ani trend posledních let, kdy se dětem začínáme věnovat systematicky v raném školním věku. Násobí se nároky pro rozvoj kognitivních a percepčních schopností, pohybových schopností a dovedností již u těch nejmladších adeptů, což má svá úskalí, ale pro zdárný vývoj hráče to je nezbytné. Je potřeba si uvědomit, že hra, která je základem výuky, není cíl, ale prostředek rozvoje a učení.

 

Patřím ke generaci hráčů, která prožívala vstup do „světa volejbalu“ ve věku 11 – 13 let. Dřívější nástup byl považován za předčasný… Pokud si uvědomíme, že se nejpodstatnější změny ve vývoji hráče dějí do věku 15 – 16 let, tak požadavky byly zřejmé: hráč ve věku 12 - 13 let byl víceméně „uznán“ schopným pro zahájení systematické práce (tréninku) s předpokladem, že je i všestranně připraven!  Zahájení aktivní činnosti bylo pozdější než u většiny jiných sportů, ale přesto se nevylučovalo dosažení vrcholové úrovně dovedností ve věku 18 – 19 let.

Nerad zobecňuji, ale dnešní doba je jiná. V určitých oblastech se životní styl posunul a posouvá na úplně jinou úroveň, v jiných dochází naopak ke stagnaci (fyzická i obecná připravenost dětí). Na stranu druhou, talentovaný jedinec zůstává talentem a ten si většinou nachází cestu sám. Úlohou trenérů a učitelů by ovšem mělo být talent rozpoznat a pomoci posunout na vyšší úroveň! Talent (pro něco) má vícero podob (oblastí). Obecně máme stále množinu všestranně dobře disponovaných dětí, o kterou se ale „přetahují“ i další sporty. Konkurencí pro sport je i stále pohodlnější životní styl se všemi lákadly, které nabízí. Volejbal je kolektivní hra a možnost seskupení podobně disponovaných dětí se podstatně zúžila. Snaha o masové navýšení počtu dětí, které se věnují na prvním stupni volejbalu (spíše minivolejbalu a různým pohybovým hrám) je sice chvályhodná a potřebná, přesto nezaručuje, že se vhodné typy dětí budou volejbalu věnovat a vydrží i do pozdějšího věku než je první stupeň základních škol… Masovost je tedy na místě, ale určitě neřeší celkovou problematiku vrcholové podoby volejbalu! Z toho plyne, že děti musíme umět i vhodně vybírat (u volejbalu je somatický základ zásadní), maximálně efektivně učit a mít schopnost je u volejbalu udržet.

Ještě vlastně donedávna popisovaly volejbalové metodiky prioritně práci s dětmi od věku druhého stupně základních škol (viděno pohledem školství). Jednou z výhod pozdějšího zahájení byl fakt, že vysocí a fyzicky vhodně disponovaní jedinci šli snáze „rozpoznat“ a také oni samotní se potom v rámci volejbalu cítili lépe. Masivní nástup minivolejbalu upravil pohled a zvýšil nároky na práci s dětmi i na prvním stupni základních škol (6 – 10 let). Okolnosti si to vyžádaly. Správně převládá názor, že hra (hravost) je ve věku dětí do 10 let základním didaktickým požadavkem. Chtě nechtě ale musíme již začít hovořit o určitém tréninkovém procesu, který má za jeden z hlavních cílů umožnění plnohodnotné hry (minivolejbal), kdy přitom nesledujeme pouze sportovní (herní) výkon. Začínáme uvažovat o formách organizovaného tréninku i v této věkové kategorii, i když jednoznačnou prioritou je získání zájmu dětí herním prožitkem.

Jde o nový přístup k práci s volejbalovou mládeží

Motorické učení nevede pouze k naučení a zdokonalování pohybu, ale i k postupnému zlepšování sportovního výkonu. V případě nejmenších dětí má navíc zásadní vliv na emoční stránku. V současné teorii a praxi didaktiky učení sportovních her existují dva základní přístupy k učení: analyticko-syntetický a komplexní. Jde o věčný „boj“, který přístup v určitou chvíli uplatnit, a který je efektivnější. I když i tady platí, že nic není pouze černé nebo bílé… Zůstaneme – li ještě krátce u teorie sportovního tréninku, musím otevřít otázku transferu/přenosu. Otázka zní: co z toho, co trénujeme, se skutečně přenese do hry, a co je jen vyplněním tréninkového času. Problematikou transferu se zaobírají trenéři na všech úrovních, ale u práce s dětmi to platí dvojnásob!

Tím, že se začínáme věnovat dětem již raného školního věku, „narostl“ počet mezníků, které si hráč společně s trenérem (učitelem) musí projít. Přechod z jedné etapy vývoje do druhé (i když je většinou plynulý) může být dosti zásadní z pohledu náročnosti na techniku i potřeby ovládnutí stále se zvětšujícího herního prostoru. Ten se mnohdy zvětšuje ne zrovna v přímé úměře k technickým dispozicím a celkové připravenosti mladého hráče… Stává se, že jednotlivé přechody můžou být demotivující pro trenéra i hráče. Vzbuzují pocit, že vše začíná opět od začátku a předchozí etapa učení byla vlastně zbytečná… Nové požadavky a technická náročnost jakoby „přebije“ již získané dovednosti. Z hlediska herního vnímání i herního myšlení můžeme uplatnit předchozí zkušenosti i z jiných sportovních her, ovšem z hlediska pohybových dovedností potřebných pro volejbal je mladý hráč stále „chudý“ a většinou se posouvá relativně pomalu vpřed… I z tohoto pohledu je důležité vědět, které ty mezníky to vlastně jsou. Často slyším především na školách: „Děti na prvním stupni základních škol nejsou připraveny začít s hrou volejbalu. Stačí v šesté třídě a nic jim neuteče“. Je tomu opravdu tak? Myslím si, že rozhodně ne, ale přihlížím i k výše popsanému! Na příkladu rozvoje hry minivolejbalu a volejbalu se pokusím poukázat velmi zjednodušeně na základní vývojové etapy od věku šesti let až po přibližně patnáctý rok života mladého hráče: 

I.  MÍČ SE KUTÁLÍ, HÁZÍ A CHYTÁ

• Základní dovednosti nejmladších hráčů, které umožňují praktikovat adaptované formy hry minivolejbalu.
• Určeno dětem 1. – 3. třídy základních škol (6 – 8 let).
• Od házení a chytání míče libovolným způsobem až po odhod míče s lokty nad rameny a chytání míče nad čelem hráče.
• Děti progresivně zvládají plošně bez větších obtíží.

II.  MÍČ SE CHYTÁ A NÁSLEDNĚ ODBÍJÍ PRSTY

• Není nutná rozvinutá technika odbití míče prsty obouruč.
• Určeno dětem 2. – 4. tříd základních škol, které zvládly chytání a házení míče nad čelem. Odbití míče je bez i s mezi odbitím.
• Děti zvládají hru s těmito pravidly poměrně velice rychle a to již po několika lekcích házení a chytání míče. Praxe ukazuje, že se naprostá většina dětí zapojí bez větších obtíží. Najdou se samozřejmě méně zdatní jedinci, kteří potřebují pro zvládnutí požadavků více času.
• První dvě etapy mohou trvat ve školních i klubových podmínkách i několik let… Následuje přechod na prioritně prstovou techniku, i když trenér začíná postupně vkládat do výuky i základy ostatních individuálních herních činností, jako je servis (spodem i vrchem), bagr (přihrávka).

III.  MÍČ SE ODBÍJÍ POUZE PRSTY (PRVNÍ MEZNÍK)

• Pro učitele (trenéra) první konfrontace s opravdovou náročností učení hry volejbalu.
• Určeno dětem, které zvládly předchozí etapy, pokud budeme dodržovat posloupnost rozvoje, 3. – 5. třída/8 – 10 let.
• Prstový volejbal je základním kamenem hry volejbalu. Náročnost je ve výběru místa pod míčem, odhadu dráhy letu míče, samotné techniky odbití i řešení herních situací za pomoci pouze prstové techniky. Pro kvalitní realizaci potřebují děti až několikaletou průpravu ve školních i klubových podmínkách!
• Zdárnému zvládnutí napomáhá všestranná připravenost hráče i uplatnění předchozích zkušeností z jiných sportovních her.

Pokračování …