Současný vrcholový volejbal vyžaduje od hráčů podávání maximálních výkonů. To klade značné nároky na pohybový aparát, který v některých případech toto zatížení není schopen snést a dochází tak ke vzniku zranění. Dle Garrida Chamorra et al. (2009) se řadí volejbal na desáté místo v pořadí sportů s největší četností zranění.

Volejbal je sport nekontaktní, ale to vůbec neznamená, že nohy i další končetiny a koneckonců i nekončetiny, jsou v bezpečí. Kdo jste viděl jak brutálně se mnohdy „kontaktují“ nohy smečaře z jedné a blokaře z druhé strany na jednom malém místě přímo pod sítí, jistě znáte onen pocit napětí, mnohdy doprovázený lehkým mrazením. Přežijí..., nepřežijí...? Mám samozřejmě na mysli vazy, kosti, klouby atp. Těch možností je víc: kolize se spoluhráčem patří k nejčastějším, ale stačí jen obyčejné špatné došlápnutí, ztráta koordinace, prsty „zabodnuté“ do míče, nebo míčem vylomené atd. Sádry, dlahy, ortézy, obinadla, tejpy... někdy jich je na střídačkách požehnaně. A to jsem ještě nezabrousil do zranění přicházejících nenápadně, pomalu, vytrvale, která spolehlivě a často dlouhodobě poškozují menší či větší součástky našich tělesných konstrukcích.

V posledním čísle časopisu Tělesná výchova a sport mládeže, který vydává pražská FTVS a které vyšlo 2.11.2011, její šéfredaktor prof. Lubomír Dobrý v referátu na straně 46 se zabývá tématikou zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity. Protože je článek velice zajímavý a ještě zajímavější je odkaz na publikaci autorů Dobrý, Semiginovský: Sportovní hry, výkon a trénink, která vyšla již v roce 1988 v nakladatelství Olympia, chtěl bych vás stručně s tímto seznámit. O podobné problematice jsem již psal v souvislosti s kondičním tréninkem v posilovně. Podobně psal kdysi M. Vavák a o knize se zmiňoval několikrát i Zdeněk Haník. Takže to určitě není nová problematika. Autor srovnává dva druhy tréninkových režimů a jejich podíl na zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity organismu. K vysvětlení: oxidativní kapacita, neboli aerobní, zde k energetickému krytí potřebujeme dostatečný přísun kyslíku, a neoxidativní, anaerobní, kdy je energie získávána bez přísunu kyslíku. Tento systém můžeme ještě pro úplnost rozdělit na laktátový, kdy nevzniká jako odpadní produkt kyselina mléčná, a laktátový, kdy vzniká. Vše záleží na délce zatížení.

O hleznu a jeho poranění jsem psal již ve dvou článcích. Protože je to už několik let, kdy tyto články vyšly a protože se člověk vždy někam posouvá a občas přehodnocuje své názory. Někdy je více radikální a někdy na radikálnosti ubírá. Z tohoto důvodu bych znovu utřídil své názory na poranění, které si diagnostikuje jako podvrtnutí (distorse) hlezna.

Nejprve stručné anatomické poznámky: Vlastní hlezenný kloub se skládá z vidlice kostí holenní a lýtkové. Ty tvoří vnitřní a zevní kotník. Druhou část kloubu tvoří kost hlezenná. Celý kloub je zpevněn kloubním pouzdrem a zesilujícími vazy. Mezi vnitřním kotníkem a hlezennou kostí je to deltový vaz, který má dvě vrstvy. Na zevní straně jsou tři jednovrstevné vazy: jeden mezi lýtkovou a patní kosti a dva mezi lýtkovou a hlezennou kostí. Tyto struktury tvoří tzv. statické stabilizátory kloubu. Při zátěži jsou důležité i dynamické stabilizátory. To jsou šlachy svalů, které jdou za zevním (2) a vnitřním (3) kotníkem. Ty reagují na změnu postavení hlezna při dopadech a stabilizují kloub proti jeho porušení. Když však násilí je větší, než stabilizátory jsou schopny vykompenzovávat, potom dojde k poranění.

Po delší době znovu uvádím na tomto webu medicínský článek. O volejbale bylo již napsáno hodně a témata se stále opakují. To sice platí i o medicíně. Ovšem neškodí si některá znovu připomenout. Tedy dnes bych se zmínil o chrupavce. Chrupavka je tkáň, která  se vyskytuje hlavně v kloubech a tvoří jejich povrch. Je tvořena buňkami (chondrocyty) a mezibuněčnou hmotou. Proč je v kloubech právě chrupavka? Je to velice odolná a trvanlivá tkáň jak na zátěž, tak i na tah. Snáší vysoký kontaktní tlak, který představuje až čtyřnásobek tělesné váhy a je odolná i cyklickému zatížení (během jednoho roku až milion pohybů kloubu). Navíc její povrchní vrstva tvořená polysacharidy snižuje tření. To je na rozhraní chrupavka – chrupavka až pětkrát menší jak rozhraní led – led.

Tým lékařů VfB Friedrichshafen nasbíral mnoho zkušeností z tréninků a zápasů svého týmu z hlediska prevence a léčby zranění. Sice i u Bodamského jezera se vaří pouze z vody, ale nějaký ten tip z lékařského oddělení německého mistra ukazuje, proč se VfB Friedrichshafen drží tak dlouho na evropské špici. Tým trenérů a lékařů vynakládá obrovskou energii a čas již pro prevenci před různými typy zranění. Aby se minimalizovalo riziko zranění, měli by hráči sami posilovat svalové skupiny, které na první pohled nevypadají z volejbalového hlediska důležité, doporučuje lékař týmu Johan Kees: “Našli jsme obrovské deficity hráčů v síle zádových svalů“. Pokud nejsou dostatečně trénována, hrozí riziko výhřezu meziobratlové ploténky. „Už jsme to dvakrát zažili“, říká Kees. Trénink zádových svalů probíhá pod kontrolou trenérů a fyzioterapeutů. „Ani profesionální hráče u nás nenecháváme posilovat samotné. Asistent trenéra a fyzioterapeut neustále dohlíží na správné provedení jednotlivých cvičení“. Ale nejen silový a kondiční trénink jsou v prevenci zranění důležití. Předtím, než jsou hráči na hřiště, absolvují řadu zahřívacích a protahovacích cvičení. „Hráči nesmí nikdy jít na hřiště nerozcvičení“. Podle ročního období, času tréninku a podle toho, jak intenzivní budou tréninková cvičení, trvá rozcvičení hráčů mezi 10 až 30 minutami.

Pohroma je jev, který potká každého trenéra v jeho kariéře. Je to nenadálá událost, co najednou postihne nás, náš tým. Nemáme jinou možnost, než tento úder přijmout. Máme však mnoho možností, jak se následně zachovat. To je již v naší moci. Uvedu příklad: Na mistrovství světa kadetů v roce 2003 naše družstvo postoupilo z třetího místa ze skupiny. Čekala nás tzv. eliminace o postup mezi nejlepších osm. Naším soupeřem byl druhý celek jiné skupiny Nizozemí. Večer před tímto zápasem náhle onemocněli tři hráči, z toho jeden pro nás doposud klíčový hráč základní sestavy. Pohroma jak hrom. Všichni měli teploty, bolelo je všechno, co bolet mohlo. Co se dalo dělat. Jednou z možností bylo si zažehrat na osud a připravit se na porážku od silného soupeře. Druhou bylo udělat z nevýhody výhodu a, i když trochu improvizovaně, pozměnit sestavu, s kterou Holanďané určitě nepočítají. Navíc jsme samozřejmě na určité změny v sestavách byli připraveni, takže to zase tak velké změny nebyly.

Ve svém dnešním článku se chci vrátit ještě ke zraněním a bolestivým stavům kolena. Několikrát jsem již zmiňoval postižení menisků, zkřížených vazů, bolesti čéšky nebo skokanské koleno. Příčinou bolestí v koleně mohou být i méně častá a méně uváděná postižení povázky na zevní straně stehna (latinsky tractus iliotibialis) a postižení podkolenní šlachy (m. popliteus). Tractus iliotibialis je široká povázka, která se nachází na zevní straně stehna a tvoří jeho konturu a upíná se na zevní stranu horního konce holenní kosti. Při běhu nebo při výskoku se koleno ohýbá a tato povázka přeskakuje a drhne po hrbolku na zevní straně dolního konce stehenní kosti. To může vyvolat překrvení v tomto místě a vzniká zánětlivý proces, který bolí. Bolest je poměrně ostrá hlavně při zmáčknutí na zevní stranu kolena. Tento zánět se nejčastěji objevuje do delším běhu, hlavně u sportovců, kteří buď s během začínají, nebo nejsou zvyklí hodně běhat. Svůj podíl má také opotřebovaná obuv na zevní straně chodidla a nadměrné vtočení nohy dovnitř při běhu (jakoby špičkami k sobě).(ilustrační foto Juda-kadetky 94 při rozcvičování v Belgii)

Poslední články a diskuse zabývající se volejbalovou tématikou (a nakonec celé dění ve volejbalovém hnutí) přinesly hodně pesimismu a zatím nemám chuť se k těmto tématům nějak vyjadřovat. Protože já takové zkušenosti nemám. Trochu tedy odbočuji do oblasti medicíny. Jelikož je potřeba opakovat i stará témata, vracím se k problémům ovlivňování poruch kloubních chrupavek: Kloub je spojení dvou a více kostí povlečených v místech dotyku chrupavkou. To umožňuje pohyb. Klouby jsou zpěvněny měkkými tkáněmi jako jsou kloubní pouzdro, zesilující vazy apod. V dnešním článku bych se chtěl zabývat hlavně kloubní chrupavkou. Porušená chrupavka je základem pro vznik degenerativního onemocnění, tzv. arthrosy kloubu. To vede k tomu, že postupně chrupavka měkne, zduří, trhá se a nakonec zcela z kloubu mizí. Takže v konečné fázi se pohyb uskutečňuje třením „kost na kost“. To je proti tření dvou chrupavek mnohem vyšší a tudíž nevýhodné. Vzniká větší překrvení až zánět a to se projevuje bolestí. Léčba se týká potlačením tohoto zánětu a bolesti. K tomu nám slouží tzv. nesteroidní antirevmatika.

Medicína má svou velkou přednost, že se neustále vyvíjí. Dynamika výzkumu nových léčebných metod je vysoká a navíc je postavena na pevných základech platných i několik stovek let. Proto obsahy jednotlivých témat léčebných metod např. v našem případě poranění kloubů se prakticky nedají vyčerpat. Naopak je velice dobré dříve uvedená témata znovu opakovat a doplňovat o nové poznatky. Já udělal velice dobré zkušenosti s léčbou poraněného ligamentosního aparátu (poranění vazů) hlezna. Anatomii nechci podrobněji připomínat. Jen obecně. Každý kloub má své statické stabilizátory. Tedy ty, které se výrazněji nedají posilovat ani tonizovat. Těmi jsou kloubní pouzdro, vazy a další. Dále kloub stabilizují dynamické stabilizátory. To jsou ty struktury, které se posilovat a tonizovat dají. Stabilita hlezna je zajištěna šlachami svalů, jdoucími za vnitřním i zevním kotníkem (dynamické stabilizátory). Dále vazy mezi vnitřním kotníkem a kostí hlezennou (talem) a zevním kotníkem a hlezennou a patní kostí (talem a calcaneem).