Menu
  • Kategorie: Medicínská oblast
  • Napsal Petr Juda

„Pane doktore, kdy mě pošlete na rehabilitaci?“

Při léčení úrazů se často setkávám s otázkou, podle které jsem nazval dnešní článek.Tento dotaz je velice častý. Většinou dochází k zužování problému rehabilitace až vlastně na dobu po zhojení tkání poškozené úrazem. Proto bych chtěl trochu vysvětlit vlastní filosofii rehabilitace při léčení úrazů. Lékařský obor rehabilitace je velice široký a zahrnuje mnoho faktorů. Hlavním cílem je co nejlepší obnova funkce postižené oblasti. Rehabilitační lékařství je v medicíně oborem jedním z nejstarších. Starostem o obnovení funkce pohybového aparátu buď po úrazu, nebo po nějaké chorobě, byla a je přisuzována rozhodující role. U zrodu velkých objevů a nositeli pokroku v lékařských oborech jako je interna, chirurgie apod. stáli učenci, vědci, profesoři. Nositeli pokroku v rehabilitaci byly často rehabilitační sestry, fyzioterapeuti nebo lékaři, kteří měli soucit se svými pacienty a chtěli jim alespoň částečně ulehčit život, když už jim nemohli pomoci se vyléčit. To platí například u poliomyelitidy, dětské mozkové obrny anebo po těžkých úrazech s rozsáhlými následky.

Při léčení úrazů se často setkávám s otázkou, podle které jsem nazval dnešní článek.Tento dotaz je velice častý. Většinou dochází k zužování problému rehabilitace až vlastně na dobu po zhojení tkání poškozené úrazem. Proto bych chtěl trochu vysvětlit vlastní filosofii rehabilitace při léčení úrazů. Lékařský obor rehabilitace je velice široký a zahrnuje mnoho faktorů. Hlavním cílem je co nejlepší obnova funkce postižené oblasti. Rehabilitační lékařství je v medicíně oborem jedním z nejstarších. Starostem o obnovení funkce pohybového aparátu buď po úrazu, nebo po nějaké chorobě, byla a je přisuzována rozhodující role. U zrodu velkých objevů a nositeli pokroku v lékařských oborech jako je interna, chirurgie apod. stáli učenci, vědci, profesoři. Nositeli pokroku v rehabilitaci byly často rehabilitační sestry, fyzioterapeuti nebo lékaři, kteří měli soucit se svými pacienty a chtěli jim alespoň částečně ulehčit život, když už jim nemohli pomoci se vyléčit. To platí například u poliomyelitidy, dětské mozkové obrny anebo po těžkých úrazech s rozsáhlými následky. Tím se vracím zpět k úrazům a k otázce, kdy začít s rehabilitací. Podle typu zranění (může být akutní, může být chronické) by se měl určit ihned plán léčby. A v něm by již měla být zahrnuta i rehabilitace. Uvedu příklad: Stane se úraz, např. sportovec špatně doskočí a zlomí si zevní kotník. Ještě to samozřejmě s určitostí neví. Ví jen, že má něco s hleznem. V ten okamžik začínáme s léčením. To je tzv. akutní fáze terapie. Hlezno je potřeba znehybnit, zaledovat, vyřadit ze zátěže a dopravit zraněného sportovce k lékařskému ošetření. Zde se zlomenina diagnostikuje, provede se operace a poraněná kost se sešroubuje. Nasadí se fixace. A ihned po procitnutí z narkosy nastává rehabilitace. V první řadě z preventivních důvodů pooperačních komplikací, jakou je hlavně trombosa. Tedy ve zpomaleném žilním odtoku (zaviněném hlavně znehybněním) dojde k vytvoření krevní sraženiny, která se zpravidla přilepí na cévní stěnu. (Pokud se utrhne dojde tato sraženina žilní cestou do pravé srdeční síně, z ní pak do pravé srdeční komory a odtud do plicní tepny a zde může část této cévy ucpat a vzniká tzv. embolie, která může člověka i usmrtit). Takže z preventivních důvodů je třeba se hned začít pohybovat tak, aby se v těle rozproudila krev. Platí to i o banálnějších úrazech než je zlomenina po operaci. Stejné komplikace mohou nastat i po podvrtnutí kloubů, prasklém svalu apod. To je první úkol časné rehabilitace. Druhým úkolem rehabilitace v této fázi je udržení svalové síly a kloubní pohyblivosti ve všech ostatních částech těla, která poraněna nebyla. A na to se zapomíná. Nepřináší to sice smrtelné komplikace, ale „zaděláváme“ si na další úraz. Protože, jakmile vyléčím své primární poranění, mohu se zranit znovu, protože oslabené svalstvo a nepřipravené klouby, nemusí následnou zátěž vydržet. Například: I se sádrou na dolní končetině mohu posilovat svalové partie trupu, horních končetin, nezraněné dolní končetiny. Mohu dokonce i na kole (rotopedu) udržovat dobrý rozsah pohybu nepostižených kloubů dolních končetin a zároveň „aerobně posilovat“. Rehabilitaci musím samozřejmě řídit podle stavu mého zranění. Nesmím mít velké bolesti, musí se operační rána dobře hojit apod. Proto je toto vše potřeba dělat pod dozorem fyzioterapeuta a lékaře, který mě léčí. To je také důležité. Není nic snadnějšího od lékaře, který mě neléčil a nemá ke sportu žádný vztah a moc nechápe, že snahou sportovce je vrátit se co nejdříve do plné sportovní aktivity, vše zakázat a „od boku střelit“ kolik týdnů nebo měsíců nesmí sportovec nic dělat. Abych pokročil. Po skončení této akutní fáze léčení nastává další fáze. Budu pokračovat s příkladem zlomeného a sešroubovaného kotníku. Fáze hojení pokračuje dobře, operační rána je zhojena. Zlomená kost však není ještě tak srostlá, že by snesla zátěž. Ale pohyb již vydrží a nic se s ní nestane. Fixace je tedy sejmuta a úkolem rehabilitace je obnovit správný rozsah pohybu v hleznu a sílu svalstva, které vlivem fixace již částečně vychudly. Jinými slovy. Poraněná část těla by měla mít obnovenou plně svou funkci v době, kdy může být již zatěžována. Samotná zátěž se také sice neděje ze dne na den, ale pozvolna a postupně. Tím, že hlezno bude již rozcvičeno a svalová síla obnovena, se tento proces velice zkrátí. Po skončení této fáze se již může, sice také velice pozvolna, s vlastním sportem. Navíc, když mi žádné svalstvo výrazně nevychudlo a žádný kloub se nezhoršil, protože v obou fázích léčení se na toto dbalo. A nastává poslední fáze doléčení, která by se mohla nazvat preventivní nebo funkční. Zde je rehabilitace zaměřená na prevenci opakování stejného mechanismu tohoto úrazu. Tedy na aktivizaci dynamických stabilizátorů kloubů (co to jsou dynamické a statické stabilizátory kloubů jsem již myslím psal a stále to přednáším na různých trenérských školeních a seminářích). Tady má velkou úlohu tzv. propriocepce. Tedy každý kloub má vlastní čití, které ho řídí v udržení správné polohy. To chybí např. u endoprotéz velkých kloubů a lidé s umělými klouby mívají často problémy s udržením rovnováhy a stability v operované oblasti. To jen na okraj. Závěrem bych chtěl zopakovat, že rehabilitace je velice obsáhlý obor a nyní jsem chtěl jen nastínit základní filosofii a nechtěl jsem vyjmenovávat jednotlivé prostředky rehabilitačního léčení. A závěrem znovu opakuji: s rehabilitací je potřeba při léčení úrazu začít co nejdříve, jak nám to akutní fáze poranění dovolí.

 

Velké Meziříčí, 28.10.2009 Petr Juda