Rozhodčí to se mnou nemají jednoduché. Diskutuji s nimi, hádám se, nesouhlasím s některými rozhodnutími, protahuji oddechové časy, dostávám žluté karty. Vím o své slabině. Vedení klubu mě každou sezónu správně nabádá k sebekontrole, uvidíme v letošní sezóně. V únoru se s rozhodčími dohadovaly už pouze hráčky. Budu se znovu pokoušet být lepší. Nemají lehkou práci, páni arbitři. Musí rozhodnout a ono to není někdy jednoduché.

Nemám to však s rozhodčími jednoduché ani já. Soustředěnost na to, jestli máme správně zastrčená trička a jestli stojí hráčky v zóně střídání, často odvádí od toho důležitého – rozhodování. Chci se vrátit ke dvěma jevům, ve kterých nemáme stále jasno ani my, trenéři, kteří každý den v tělocvičně připravujeme tým na onen vrchol týdne – zápas – ani rozhodčí, kteří v zápasech rozhodují o tom, co je správné a co ne.

Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“

Už v minivolejbalové hře 2 proti 2 mohou být trénovány herní situace hráčů po vlastní obraně. Náš tým brání jedním hráčem na síti a jedním hráčem v poli soupeřův útok a po obraně se snaží útočit proti jednobloku soupeře. Hráč v poli se postaví do diagonálního směru a snaží se bránit míče letící přes blok. Tvrdý útočný úder mimo blok není v této kategorii běžnou záležitostí, proto se blokující hráč snaží blokovat přímý směr útočníka. Bránící hráč v poli se snaží reagovat na technické údery směřující do lajny nebo ostré diagonály. Udržet míč ve hře po útočném úderu soupeře je však pouze první část stanoveného úkolu. Dalším úkolem našeho týmu je po úspěšné obraně získat bod. To nemusí být jednoduchá úloha, zvláště když musí blokující hráč během krátké doby doběhnout do místa nahrávky a nahrát. Útočit pod velkým úhlem mezi nahrávkou a rozběhem na útočný úder také není snadnou záležitostí. Existuje několik variant, jak tuto svízelnou situaci vyřešit, které se podobají realitě ve hře a které hráče v tréninkovém procesu vzdělávají v úspěšném řešení herních situací. V tomto případě je to úspěšná obrana míčů, které jsou útočníkem vedeny mimo blok a vědomá snaha hráčů přihrát přesně do místa odbití.

Akce typu mistrovství světa či olympijských her jsou indikátorem toho, jaký vývoj nabere volejbal v příštích letech. Mistrovství světa mužů v Itálii ukázalo, jakým způsobem se budou řešit herní situace, které jsou týmy často opomíjeny, totiž protiútok po vybraných míčích. Michael Warm, trenér rakouského národního týmu, shlédl zápas mezi Srbskem a Kubou, tedy mezi týmy, jejichž hra je natolik rozdílná, že bychom těžko hledali k těmto týmům paralelu. Na straně jedné naprosto precizní, kvalitní provedení herních činností spojených s týmovou sehraností. Na straně druhé atletická, fyzická dominance Kubánců. Srbsko zvítězilo nad Kubou 3:1 (-16,19,22,19). Spokojený fanoušek, který pozoroval utkání a kterému by bylo zabráněno dívat se na stav, by jistě řekl, že Kubánci jsou jasně lepším týmem.