Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“

Na rychlost se z tohoto důvodu nemusíme dívat jako na kondiční schopnost, ale spíše ji pojmenovat jako koordinačně-technický předpoklad pro kvalitní výkon. Hlavně v případě, pokud bychom rychlost definovali jako „schopnost koordinace pod časovým tlakem.“ Tento pohled preferují hlavně noví vědci v oblasti tréninku, jakými jsou například Weigelt a Thienes. Pro trenéry „praktiky“ se zdá diskuse o zařazení pojmu rychlosti zbytečná, přesto má v tréninkovém programu velký význam.

Z tréninkově metodického pohledu je rychlost od dob Saziorského (1972) rozdělena na reakční, acyklickou a cyklickou. Pro trénink všeobecné rychlosti platí, že jak reakce, tak i akce musí být v tréninku prováděny maximální nebo dokonce supramaximální rychlostí, abychom docílili neurofyziologické adaptace.

V tréninku, především u mládeže, je tedy důležité, aby jednoduchá reakční, acyklická a cyklická frekvenční rychlost byly trénovány separátně. Praktická cvičení na rozvoj acyklické rychlosti by byly například střídavé nízké a vysoké skoky. Příkladem pro rozvoj cyklické rychlosti jsou všechny formy tappingu. Při tréninku rozvoje komplexní, specifické rychlosti můžeme, oproti tréninku elementární rychlosti, pozorovat rychlé zlepšení. Sportovní hry totiž obsahují mnoho variant řešení. Čím rychleji může být reakce na herní situaci provedena, tím rychleji se ukládá zkrácení reakce na konstantní situaci. Ve volejbale právě k automatizaci a stabilizaci motorického a anticipačního podílu na reakci dochází. Zlepšení akční rychlosti je, jak již bylo uvedeno, fyziologicky limitováno. Jak důležitý je anticipační podíl na reakci, dokazuje agresivní útočný úder. Pokud chceme tento míč vybrat, musíme již před úderem „stát na správném místě.“ Proto ve vrcholovém volejbale převažuje, oproti tréninku mládeže, trénink reakční rychlosti v herně podobných podmínkách. Acyklická rychlost není závislá na maximální síle. Abychom zlepšili komplexní speciální rychlost, jsou doporučovány metody, jejichž intenzita umožňuje stoprocentní nasazení a s přestávkami, které umožní hráčům plnohodnotný odpočinek.

Cvičení:

• Tři hráči stojí v zóně II, I a VI, tři hráči stojí v zóně VI, V, IV. Na druhé straně stojí hráči na bedně v zóně II a IV. Oba hráči útočí z beden diagonální úder nezávisle na sobě. Hráči ve svých zónách brání útočné údery. Po 10 útocích mění své pozice.
• Hráči v zóně IV a II se tentokrát střídají, po útočném úderu a úspěšné obraně nahrávač vbíhá do místa nahrávky, nahrává do zóny II nebo IV a hráči útočí přes síť

Z němčiny přeložil Radek Krpač

Zdroj: www.volleyball-training.de