Záměrem studie bylo srovnání vybraných ukazatelů charakterizujících úroveň explozivní síly při dvou různých druzích výskoku a výšky výskoku u dvou motorických testů u dvou věkových kategorií volejbalistů, kadetů a juniorů.

 

 

 

Volejbal je hra s komplexním pohybovým projevem zatěžující většinu svalů a svalových skupin těla s velkými požadavky na fyzickou, technickou, taktickou i psychickou připravenost hráčů. Pohybovou činnost při volejbalu lze charakterizovat jako krátkodobé, často opakované úseky pohybové aktivity, které se střídají s různě dlouhým přerušením. Zatížení při hře má střídavou intenzitu, od nízké po maximální (Sheppard, 2008, p.758-765; Stanganelli, 2008, p.741-749; Gabbett, 2006, p.29-35; aj.). Podle Havlíčkové (1993) je pro herní výkon hráče důležitý rozvoj rychlosti (reakční i realizační), síly (dynamického charakteru), obratnosti (koordinace) a pohyblivosti. Rozhodující činnosti se odehrávají v maximální možné výšce nad zemí, které hráči dosahují vertikálním výskokem, což zvyšuje význam odrazových schopností dolních končetin. Proto je při rozvoji kondičních schopností kladen důraz na sílu a zejména na dynamickou sílu (Dobrý, 1988, p.16-19). Podle Havlíčkové (1993) by měl volejbalista dosáhnout při výskoku do výšky minimální na 330 cm. Nejhorších výkonů ve výskoku dosahují obvykle libera a nahrávači, nejlepších blokaři a smečaři. Výšku výskoku dále ovlivňují především tělesná hmotnost, výška hráče, procentuální zastoupení rychlých vláken a dostatečná pohyblivost v hlezenním kloubu (Gabbett, 2006, p.29-35; Duncan, 2006, p. 649 – 651 aj.). Ve volejbale musí hráči dokonale zvládnout několik druhů výskoků, při kterých můžeme rozlišovat různou techniku, účel, celkové provedení, přípravu na výskok, koordinaci celého těla. Předpokladem je kvalitní odraz dolních končetin, technika a koordinace (Haník, 2004, 2008, Zapletalová, 2001; aj.). Dobrá úroveň výskoku zásadně ovlivňuje kvalitu hry hráče na síti, jeho úspěšnost v obranné i útočné fázi hry. Základní druhy výskoku jsou útočný a obranný. Podle Šimonka (2006) jsou v průběhu odrazu při volejbale realizovány dvě fáze, amortizační a aktivní, které na sebe navazují a obě je nutné provést s maximální přesností tak, aby byl výskok proveden dokonale a s maximálním výkonem. Efektivita výskoku při smeči odpovídá transferu energie ze směru horizontálního do vertikálního v  kinetickém řetězci začínajícím prací dolních končetin a postupuje k horním končetinám (Machado 2002, p.46). Studie různých druhů skoků a výskoků prokázaly význam velikosti dynamické síly dolních končetin pro kvalitu výkonu (maximální vertikální výška výskoku). Nicméně její účinnost souvisí se schopností transformovat kinetickou energii ve správném pohybovém řetězci (Aragon & Gross, 1997, p.24-44; Sands, 1999, p.107-127; Aragón, 2000 p.215-228; Jensen, 2003, p.345-349; Cacek, 2007, p.17-20;). To jsou základní kondiční faktory dosažení vysokého výskoku, který je předpokladem úspěšné herní činnosti jednotlivce při hře na síti. Rozhodujícím momentem z pohledu silového i technického je zvládnutí fáze optimálního protažení a zkrácení svalů účastnících se odrazu v tzv. stretch-shortening cycle - SSC (Bobbet, 1994, p.1012-1020; Sheppard, 2008, p.758-765; Amasay, 2008, 1224-1248; aj.).

Kompletní znění metodického dopisu