S volejbalem jsem absolvoval jako hráč i trenér více než tři desítky bloků hlavního přípravného období. Přidám – li k tomu další řadu “vsunutých” soustředění zaměřených na fyzickou přípravu, jde o pěknou porci. Pouze v jednom případě jsem zařadil na samém začátku přípravy (jako trenér) něco málo jízdy na kole.

O uplynulém víkendu proběhlo ve Frýdku–Místku republikové finále starších žáků. Akci velmi dobře zorganizoval klub ŠSK Beskydy. Vyjádřím osobní pocit, že organizace finálových podniků žáků až juniorů ukazují v letošní sezóně jasný kvalitativní vzestup! Dávají těmto akcím potřebnou a nutnou důstojnost. Je jenom dobře, že organizátoři všech finále pochopili a vzali za své, že každý detail má své místo v organizaci. Jako potřebný se jeví manuál, který připravila Rada mládeže. Manuál, který určuje požadavky, jak má organizace probíhat.

Jaké faktory ovlivňují mládežnického talentovaného sportovce při rozhodování pro nebo proti profesionální kariéře? Etablování sportovního odvětví v mezinárodní špičce vyžaduje funkční mládežnický systém, který zaručí pravidelné dodávání optimálně vzdělaných reprezentantů z mládežnických reprezentací. Problém, se kterým každý mládežnický systém bojuje, je omezený čas, během kterého musí mladý sportovec vykazovat nadprůměrné schopnosti hned ve dvou oblastech: vrcholový sport a vzdělání.

V metodickém dopise číslo 2 jsem napsal, že se názory na rozvoj hry u nejmenších hráčů různí. I z tohoto důvodu je dnešní metodický dopisEnrique Pisaniho důkazem, že je možno nahlížet z dalšího úhlu. Nutno dodat, že pohled a filozofie Enriqueho je dosti podobná pohledu mému a hlavně tomu, co se snažím šířit. Nejde tedy z podstaty o zásadně rozlišný názor, ale svým způsobem o doplnění již napsaného v předešlých metodických dopisech zaměřených na rozvoj hry.

Ivan Pelikán

Nový rok je tady! Předně bych chtěl za celou metodickou komisi a všechny další spolupracovníky popřát do nového roku 2014 hlavně pevné zdraví a pohodu v osobním životě!

O budoucnost našeho mládežnického volejbalu obavy nemám! Utvrzuje mě v tom přesvědčení, že rok 2013 byl určitým způsobem rokem nula, kdy se začala formovat světlejší budoucnost (pevně v to věřím) našich mládežnických družstev na mezinárodní scéně! Cítím a vnímám „příliv“ pozitivního myšlení, které je rozhodující k posunu vpřed. Základ úspěchu je v každodenní mravenčí práci, ale i v pozitivně uvažující a tvrdě pracující trenérské obci, kdy je jeden ochoten naslouchat druhému. Začínám vnímat, že trenérům nestačí, že jsou úspěšní pouze v malém českém rybníku, ale začínají nás lákat vyšší mety a výzvy!

Good luck! Ivan Pelikán

Rozhovor Slávka Matěje s Miroslavem Čadou, trenérem VK AGEL Prostějov

Jaké požadavky máš Mirku na hráčku, která končí v juniorkách?

Z volejbalové techniky to je zvládnutí plachtícího podání ve výskoku, vysoká nahrávka na 9 metrů, nahrávačka potom nahrávku ve výskoku, „ulití“ z druhé, v útoku by měla útočící hráčka umět dva směry za všech zón, ulití míče, smečařka úder přes rameno, správné časování rozběhu u všech útočnic, blokařky by měly umět útočit „1“ a „7“ (dlouhá jedno - nožka) včetně všech směrů, mít základy „4“, zvládnutý rozběh z různých zón, pádové techniky po přesunu, blokování s překrokem vlevo, vpravo, blokování jedno - nožky a správné časování bloku. Měly by znát techniku posilování, vědět proč co dělají a posilují…

Co ti u mladých hráček obecně chybí?

• Větší zanícenost a ctižádost prosadit se.
• Fyzická připravenost.
• Všestrannost. Chybí atletické a gymnastické základy. Fotbalisté a hokejisté to už do tréninku mládeže zařazují!
• Překvapuje mě, kolik hráček má špatné stravovací návyky…

V loňském roce jsi absolvoval stáž v Brazílii. Co jsi tam viděl v tréninku mládeže?

Byl jsem u týmu Sollys (za poslední tři roky dvakrát mistrem) a Sao Bernardo (6. místo). Na tréninku u druhého týmu trénovaly juniorky a kadetky společně – 19 hráček (pondělí – pátek od 15 do17 hod. volejbal a po něm 4x týdně posilovna. Hrají pouze 35 utkání za rok! Hraje se o víkendu, druhý je volný. Chtějí, aby si hráčky prošly teenegerským obdobím jako ostatní kamarádky, co nehrají volejbal, a neztratily je. Trénink je zaměřen na maximální volejbalovou všestrannost! Všechny umí útok po vysoké nahrávce (správné časování rozběhu) i útok z nahrávky 1 sledu včetně jedno - nožky! Trenéři kladli důraz na vysokou nahrávku všech hráček a hodně se věnovali pádové technice po běhu. Hráčky byly maximálně koncentrované. Rodiče na tréninku nejsou vítáni. Viděl jsem výbornou připravenost a sehranost trenérů na každém tréninku!

Pokud bude zájem, jsem ochoten předvést na mezinárodním semináři v červnu (snad u nás v Prostějově) ukázkovou tréninkovou jednotku ze stáže jak u mládeže, tak z tréninku dospělých.

Jaký je tvůj názor na centralizaci repre přípravy a její působení v extralize žen?

Jsem pro centralizaci, pokud se podaří přesvědčit zainteresované strany. To, co hráčky natrénují v této přípravě, v klubu nemohou nikdy dosáhnout. Musí se s tím ale ztotožnit jak vedení ČVF, trenéři, kluby, hráčky a rodiče. V současné podobě, kdy hrají v extralize žen i kadetky a nevyhrají ani set, jde o projekt absolutně nefunkční. Je třeba si vzít příklad z Brazílie – my hrajeme moc utkání a málo trénujeme, to je náš hlavní problém!

Jaký máš názor na současnou mladou generaci (15 – 20 let) a její motivaci pro vrcholový volejbal?

Hráčky nejsou u nás výrazně jiné než v cizích zemích! Trenér se musí snažit o vytvoření dobré atmosféry v týmu a být co nejlépe připravený na každou tréninkovou jednotku, aby hráčka měla pocit, že když bude tvrdě pracovat, bude se lepšit. Bohužel, v současné době do všeho nevhodně vstupují rodiče různými tlaky na trenéry nebo omluvami ratolestí, což se negativně projevuje ve výchově hráček.

Jaké priority - osobnostní a odborné vlastnosti by měl mít trenér mládeže?

U nejmladší kategorie to nemusí být trenér, který sleduje poslední volejbalové trendy, ale člověk, který především vychovává a vede děti ke vztahu k volejbalu se znalostí metodiky základní techniky. Čím starší věková kategorie, tím se zvyšuje odborná způsobilost. Velice důležité je vést vždy hráčky k fair-play a ne vyhrát za každou cenu. Musí být vždy spravedlivý, zásadový, ovládat se ve všech situacích, nebýt náladový. Je chybou, pokud hráčky už dopředu vědí, že v pondělí na tréninku bude při obraně to a to cvičení, ve středu při útoku zase to a to cvičení a podobně při kombinacích… Musí na sobě stále „pracovat“!

PaedDr. Miroslav Čada
Šlapanice, 24. 12. 2013

Trenérské řemeslo má stejný základ pro všechny kategorie. Okolnosti se liší, ale propojenost a zájem trenéra o různé disciplíny by měly být samozřejmostí. Mládežnický versus dospělý volejbal a naopak by měl být v úzké symbióze. Jedna „kategorie“ je závislá na druhé. I z tohoto důvodu vám předkládám rozhovor s reprezentačním trenérem mužů Zdeňkem Šmejkalem.

Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?

 Názory jsou různé. V Itálii existují dva pohledy na učení techniky přihrávky, které prezentují dva velmi úspěšní trenéři Julio Velasco a Marco Bonitta. Chtěl bych vás, vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, s oběma koncepty seznámit. Dnes je na řadě teoerie přihrávky Marca Bonitty.

Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?

Názory jsou různé. V Itálii existují dva pohledy na učení techniky přihrávky, které prezentují dva velmi úspěšní trenéři Julio Velasco a Marco Bonitta. Chtěl bych vás, vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, s oběma koncepty seznámit. Dnes vám představím Velascovu teoerii.

Osobní pocit a názor. Již určitou dobu pozoruji změnu pohledu na zásadní otázky spojené s výchovou mládeže. Zůstanu u volejbalu chlapeckého. Poslední kvalifikace ročníků 1995/96 v Brně o účast na ME byla dalším tvrdým úderem na bradu pro český chlapecký volejbal. Snad již není nikdo, kdo by pochyboval o vážnosti situace i neschopnosti se posunout z místa. Přesto nebo právě proto cítím novou vlnu myšlení (myšlenek a postojů), které je minimálně jiné, než bylo před zmíněnou kvalifikací.

Nevím, jak bych začal, aby v tomto článku mohlo být něco pozitivního. Zatím mne nic nenapadá, ale snad k tomu nějak „dokráčím“. Kdysi v roce 2001 jsem na základě nesmyslného výkladu pravidel o „clonění“ v tehdejším „Zpravodaji ČVS“, který umožňoval beztrestně kolektivně clonit, rozproudil debatu na toto téma. Z trenérské obce tehdy docela jednoznačně zaznělo jasné NE clonění u mládeže. Myslel jsem si tedy, že už se k tématu nebudu muset vracet. První pochybnost a zaváhání vznikly na historicky prvním „barevném minivolejbalu“ v Nymburce. K mému zděšení tam některé týmy clonily už v modrém a věřte nebo nevěřte, i v zeleném dresu. Znovu jsem se setkal se záměrně stavěnou kolektivní clonou na „Neoficiálním MČR“ mladších žákyň v Brně. Opět jsem jen kroutil nevěřícně hlavou. Poslední pomyslnou kapkou, kterou má trpělivost opět přetekla, bylo 1.kolo ČP v Přerově. Nejen že mnohé týmy velmi efektivně používaly pětičlennou clonu, ale hlavně k mé hrůze trenéři těchto týmů jednak zapírají, že to hráčky učí a jednak argumentují tím, že když cloní ostatní, budeme clonit taky.