V metodickém dopise číslo 2 jsem napsal, že se názory na rozvoj hry u nejmenších hráčů různí. I z tohoto důvodu je dnešní metodický dopisEnrique Pisaniho důkazem, že je možno nahlížet z dalšího úhlu. Nutno dodat, že pohled a filozofie Enriqueho je dosti podobná pohledu mému a hlavně tomu, co se snažím šířit. Nejde tedy z podstaty o zásadně rozlišný názor, ale svým způsobem o doplnění již napsaného v předešlých metodických dopisech zaměřených na rozvoj hry.

Ivan Pelikán

Mini - volejbal spatřil světlo světa v bývalé NDR v 60. letech minulého století na popud myšlenky pana Horsta Baacke. Hlavním cílem bylo zařadit tuto hru do přípravy a výuky volejbalu.

Herní prostor byl menších rozměrů než klasické volejbalové hřiště, nižší síť a počet hráčů byl stanoven na počet tři. Herní prostor nebyl rozdělen čárou na útočnou a obrannou zónu. Dnes má mini – volejbal dvě základní poslání:

1) Jde o formu pohybové aktivity.

2) Forma hry, která zpřístupňuje dětem vstup do volejbalu již ve věku 7 – 12 let.

V dnešním dopise pro vás se zaměřím na bod 2. Pokud budeme vycházet ze hry 6 – 6 začátečníků (mladší žáci) zjistíme, že rozestavení hráčů je tvořeno kombinací trojúhelníků a přímek (hráči stojí vedle sebe).

Obr. 1

 

Pro formaci hráčů vedle sebe stačí 2 hráči. Můžeme tedy rozvinout hru 2 – 2. Zvládnutí hry 2 – 2 si vyžaduje:

1) Zpracování prvního míče, který je přehrán přes síť.

2) Po zpracování prvního míče nasměrování míče ke spoluhráči.

3) Zpětné přijmutí míče od spoluhráče (hra na 3 doteky míče).

V této formě hry je možno vysledovat všechny podstatné prvky, které jsou základem hry 6 – 6! Přihrávku, nahrávku a následný třetí dotek míče (útok nebo „dopravení míče“ na stranu soupeře). Přechod k formě 2 – 2 je vhodné uskutečnit z herní formy 1 – 1. Osobně používám tzv. „cvičení- test“, které indikuje způsobilost hráče přejít z formy 1 – 1 k formě 2 – 2.

Obr. 2

 

A posílá míč na B a přebíhá na druhou stranu

B nahrává míč na A

A opětně nahrává míč na B

Obr. 3

 

B nahrává nad sebe a následně na A. Přebíhá na druhou stranu sítě. Cvičení pokračuje stejným způsobem.

Jde o základní průpravné cvičení, ve kterém můžeme vidět podstatu volejbalu:

• Následování (řetězení) pohybových úkolů.
• Pohyb směrem vpřed, do stran, vzad a po diagonále.
• Vyhodnocování dráhy letu míče (v prostoru i čase).
• Průběh hry bez přerušení.
• Taktický aspekt předbíhá technické provedení.

U posledního bodu je tím myšleno, že toto základní cvičení má nejdříve taktický aspekt (hodíš a přesunuješ se z bodu A do bodu B atd.). Na samém počátku (než rozvineme techniku volejbalu) je prostředek pro plnění taktického úkolu chytání a házení. Dále k realizaci využíváme 3 možnosti, které nám práce s míčem nabízí:

• Míč se kutálí po zemi.
• Zpracování míče po odrazu od země.
• Míč letí.

Tyto tři možnosti je vhodné začlenit do výše popsaného základního cvičení dle úrovně hráčů. Ve chvíli, když hráč zvládne výše popsané herní cvičení způsobem chytit – hodit, zařazujeme odbití vrchem obouruč (prsty) s nebo bez technické pomoci (dopad míče na podlahu, chytit a následně míč odbít atd.). Následně, když hráči začínají ovládat odbití spodem obouruč (bagr), je možno povolit zpracování prvního míče po přeletu sítě tímto způsobem.

Nastal- li čas přechodu k formě 2 – 2, přidáme jednoho hráče, při zachování pohybu hráčů v rámci cvičení.

Obr. 4

Příklad průpravného, herního cvičení formy 2 - 2:

Obr. 5

C zahajuje hru a přemisťuje se na druhou stranu hřiště (stává se zálohou pro další průběh hry). A přihrává míč a stává se útočníkem. B vbíhá a stává se nahrávačem (dále se přesunuje na druhou stranu hřiště a je připraven zahájit hru v další akci).

Dále je možno využít další varianty, které cvičení nabízí. Například – hráč C po zahájení hry přebíhá na druhou stranu sítě a stává se ihned nahrávačem. A po přihrávce přebíhá na druhou stranu a stává se zálohou pro zahájení hry v další akci. B se stává útočícím hráčem.

Nutno dodat, že je opět vhodné stimulovat herní pohyb adekvátní formou dle úrovně hráčů (chytit – hodit, prsty a v závěru komplexně – prsty, bagr a útok nebo kombinovat).

Hodláme- li rozvíjet formu 3 – 3, přidáme dalšího hráče.

Obr. 6

Příklad průpravného, herního cvičení formy 3 - 3:

Obr. 7

 

A zahajuje hru a přemisťuje se na druhou stranu. B přihrává a přemisťuje se na druhou stranu. C vbíhá a nahrává. D se stává útočníkem.

Opět dodávám, že je vhodné stimulovat herní pohyb adekvátní formou dle úrovně hráčů (chytit – hodit, prsty a v závěru komplexně – prsty, bagr a útok nebo kombinovat).

Přidávám tři možnosti, jak organizovat hru ve trojici:

Rozestavení hráčů v trojúhelníku s vrcholem u sítě je charakteristické pro přihrávku a s vrcholem k zadní čáře hřiště pro obranu. Jde o důležitou informaci směrem k organizaci výše popsaných herně – průpravných cvičení.