Seniorská reprezentace mužů. Výkladní skříň našeho volejbalu. Co k tomu dodat, dovolím si malou glosu. Nechci být advokátem ani hráčům ani trenérům. Tento diplomatický postoj zachovám z toho důvodu, protože si uvědomuji citlivost problematiky. Stejně jako práce s jakýmkoliv kolektivem je založena na mnohdy subtilních až křehkých vazbách, tak ne jinak tomu bude u mužské volejbalové reprezentace. O co vlastně jde.

Vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, tak jako každý rok o letních prázdninách, dáme odpočinout našim víkendovým autorům a budeme vám zpestřovat letní dny pouze od pondělí do pátku. V pondělí bude události předchozího týdne nadále glosovat Luboš Bednář, předseda ČVS Zdeněk Haník vám přednese své pocity a názory v úterý, ve středu přijde na řadu trocha metodiky ze zahraničních pramenů od Radka Krpače, o čtvrteční rubriku se podělí Štěpán Javůrek a Miro Vavák a v pátek vás budeme rozmazlovat rozhovorem s Osobností týdne nebo zajímavým podnětem k diskusi. Takže, zůstaňte nám věrni i o prázdninách! Redakce webu VA.

Arie Brokking se v roce 2007 stal trenérem reprezentačního týmu Velké Británie. Velmi těžký úkol, neboť volejbal byl na ostrovech málo populární. V poslední fázi přípravy sehráli Britové v Belgii tři přípravné zápasy, všechny tři prohráli. Arie Brokking nám přiblíží situaci domácího týmu před začátkem olympijských her.

Myslím si, že je stále vhodná doba polemizovat nad neúspěchem našich juniorů v kvalifikaci o mistrovství Evropy. Čas opravdu rychle běží a každé čekání a určitá pasivita má za následek stagnaci ve vývoji našich elitních družstev. Téma je o to zajímavější, že Petr Juda a jeho realizační tým přistoupili k přípravě vskutku poctivě! Chce se říci, že z pohledu českého systému přípravy udělali maximum. Pravidelně se konaly reprezentační srazy, družstvo nastupovalo v dlouhodobé soutěži mužů a hráli i na mezinárodním poli. Přesto to k postupu nestačilo. Když k tomu přidáme ještě Petrovu důslednost… Můžeme jistě

Kvalifikační turnaj tohoto významu na území naší republiky je jistě událost, kterou je potřeba vidět na vlastní oči… Dlouho dopředu jsem záměrně použil tento turnaj jako motivační prvek pro mé svěřence, kteří měli slíbený víkendový pobyt na tomto turnaji za splnění výkonnostního cíle v extralize kadetů. Dalším důvodem byla podpora družstva Petra Judy, které si myslím úspěch za odvedenou práci v přípravě zasloužilo! V průběhu soboty a neděle jsme shlédli 5 utkání a 4 tréninky. Organizace výborná, vše z pohledu zvenčí klapalo… Pro mé chlapce šlo jistě o zážitek, když mohli asistovat nejlepším evropským hráčům jejich věkové kategorie přímo na hřišti (v blízkosti hřiště) v průběhu tréninku. Já jsem tuto akci vnímal poněkud jinak. Můj pohled byl především odborný (trenérský).

Klondike je řeka na Aljašce, která proslavila tuto oblast někdy koncem 19. století tzv. zlatou horečkou. Nebudu dnes psát o této z dnešního pohledu romantické době, ale zůstanu u volejbalu. U volejbalu mládeže v pravém slova smyslu. Názor a myšlenku, kterou rozvinu níže v tomto článku, je možno slyšet při různých příležitostech, jako je Český pohár starších žáků, extraliga kadetů… Na tribunách, v zákulisí a všude tam, kde diskutují trenéři, funkcionáři a vlastně všichni, kteří se „točí“ okolo mladých nadějných hráčů.

Michael Mattes, statistik týmu Generali Unterhaching, zpracoval statistická data všech 36 zápasů evropského šampionátu a pokusil se analyzovat silné a slabé stránky nejlepších týmů. Při zpracování statistických se Mattes zaměřil hlavně na herní systémy při útoku po přihrávce a při útoku po vlastním podání.

Jsou dvě možnosti, jak získat bod při soupeřově podání. Buď soupeř zkazí servis, anebo můj tým je úspěšný v útoku po přihrávce. V případě, že můj tým nepromění šanci bodovat po přihrávce, můžeme získat bod buď kvalitním blokem na síti, nebo úspěšným protiútokem. Stejné rozdělení bychom mohli udělat ve hře při vlastním podání.

Šestnáct účastníků mistrovství Evropy absolvovali celkem 274 setů, ve kterých získali v průměru patnáct bodů v situaci po přihrávce podání a skoro osm bodů (7,94) v situaci po vlastním podání. Dohromady tedy získal každý tým v průměru třiadvacet bodů na set, průměrný výsledek každého setu by byl 25:21.

Připravený článek na tento čtvrtek odkládám do pomyslného šuplíku. Důvodem jsou aktuální události posledních dní. Musím přiznat, že hlavně výběrové řízení na posty trenérů ženské a mužské reprezentace jsem v rámci možností sledoval se zájmem. Důvodů je několik, mezi odvážnými a ambiciózními trenéry bylo dost těch, které jsem mohl poznat osobně (pracovně i lidsky). Upřímně musím říci, že jsem přál všem úspěch ve výběrovém řízení! Jsem jednoznačně na straně trenérů a získání tohoto postu přináší hlavně moře starostí, stresu, práce… Až potom naplnění výzvy a ambicí. Dalším důvodem je pomyslný souboj českých a zahraničních trenérů.

Je to jen pár dnů, kdy jsem přispěl článkem do rubriky diskuse. Velmi mě potěšilo, že téma minivolejbal není trenérům lhostejné. Přišlo několik velice zajímavých příspěvků, které by si zasloužily samostatný článek. Přesto nebo právě proto bych chtěl reagovat na příspěvek Zdeňka Cikrdleho. Jeho názor poukazoval na věčné téma centralizované přípravy kadetů a juniorů. Je to dle mého názoru poměrně složitá záležitost. Nejsem si jist, že mi pomůže upřesnit můj pohled a názor na tuto problematiku i osobní zkušenost z několika zemí (Belgie, Polsko, Česko a částečně i Francie). Navíc jsem se v poslední době přesvědčil (konference mládeže v Nymburku), že ač jsem byl osobně přesvědčen o pohledu na určitý problém a vnitřně jsem zaujal určité stanovisko, později jsem musel uznat argumenty ostatních…

Těší nás, že trenérská komunita nespí a že jí není jedno, co se děje. Do redakce Volejbalové akademie dostáváme názory trenérů, které stojí za to uveřejnit. Pokud je téma aktuální a diskuse se hromadí, čtvrtek, který patří našim trenérům, někdy nestačí. Velmi rádi zareagujeme, páteční Osobnost týdne musí jít stranou a Volejbalová akademie vám přináší názor Slávka Matěje (Redakce)

Původně jsem si myslel, že zareaguji na Richarda pouze v příspěvcích, ale problematika je tak složitá a souvisí s ní i další oblasti žákovského volejbalu, že jsem se po dlouhé době rozhodl pro samostatný článek.

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.