Evropský šampionát mužů ve volejbalu pomalu zanáší prach. Z mého pohledu jde o ideální čas na letmý pohled zpět. Je tady již určitý časový odstup, ale ještě ne tak značný, aby se mi nevybavovaly silné zážitky a podstatné scény tohoto mistrovství. O tom bych chtěl dnes něco napsat. Miljkovič, Kurek, Michajlov, Savani nebo Travica předvedli jistě výborné volejbalové a sportovní výkony, které se stávají hlavními obrazy tohoto mistrovství, a na které se bude vzpomínat. Každý z výše jmenovaných hráčů je na jedné straně originálem a osobností ve svém týmu a na straně druhé součástí určité komunity reprezentující svoji zemi, identitu a mentalitu svého národa.

Pokud si dáte níže napsané do kontextu s titulkem, jde jistě o velkou nadsázku. Ale… něco na tom bude. O poklesu mládeže v žácích, kadetech a juniorech tady již bylo napsáno mnoho. Pravdou je, že každá věková kategorie má svá specifika a důvody, proč soutěže mládeže vypadají, tak jak vypadají… Základ a původ tohoto problému je ovšem možno hledat již ve věku předškoláků. Nechci tady polemizovat nad tím, co již bylo zeširoka popsáno, ale podělit se s vámi o zajímavé údaje. K ruce se mi dostala zpráva paní Doc. PhDr. Hany Dvořákové, CSc., se kterou jsem navázal kontakt, a která mi údaje povolila zveřejnit. Paní docentka je garantkou projektu, který testoval asi 2000 dětí předškolního věku. Dříve než se podělím o zajímavé výstupy tohoto testování, trošku bych zabrousil do vesnického prostoru (i to je předmětem práce týmu, který vedla docentka Dvořáková).

Vesnice a příměstské oblasti jsou pro rozvoj členské základny mladých volejbalistů dosti důležité. Jaká je ovšem realita v naprosté většině případů na vesnici? Všichni známe, kostel, hospoda a… fotbalové hřiště! Je jistě pozitivní, že děti sportují a právě fotbal je na vesnicích nejen sportem číslo jedna, ale i nositelem kultury. To je myslím i v pořádku a dá se to chápat.

Družstvo, které vychází z herní univerzálnosti každého svého hráče, zvyšuje naději na úspěch v zápase. Tímto není myšleno, že smečař převezme roli nahrávače a naopak, ale hráč dle svojí specializace (nahrávač, smečař, blokař…) ovládá maximum herních činností jednotlivce (například k dobrému útoku přidá kvalitní obranu na síti i v poli, zvládá dva druhy kvalitního servisu…).

Blíží se příjezd argentinského trenérského kolegy Enrique Pisaniho na seminář na Čeladnou. V tomto spojení bych chtěl vyslovit jeden postřeh, který jsem ještě neměl příležitost říci. Na jiném místě je napsán životopis tohoto trenéra. Jen ve zkratce, pracoval v italské A1, trénoval belgický Masseik, Lennik, národní tým Belgie… Na tom ještě není nic výjimečného, ale jedna věc mi na něm imponuje, při diskusi je schopen přesně popsat problematiku současného špičkového volejbalu mužů či žen,

Celý svůj dosavadní trenérský život jsem sváděl boje s kadety, juniory a muži. V současnosti mne okolnosti donutily sestoupit nebo vystoupit, to podle úhlu pohledu, k úplnému prapočátku trenéřiny, totiž k prťatům. Jednou týdně pracuji se skupinou šesti až devítiletých rarachů. Mimochodem ta práce je nádherná, děcka v tomto věku jsou krásně manipulovatelná, nechají se utáhnout na „vařenou nudli“, ale upřímně – neměnil bych. Dobří trenéři volejbalového potěru mají můj velký obdiv a vážnost. Tématem mého zamyšlení je přístup malých dětí ke hře jako takové v porovnání s tím, jak se s těžkostmi hry vypořádávají kadeti s juniory a jaký vliv na to máme my trenéři. Pokud necháme hrát malé dítě a „nekecáme“ mu do toho, nemotivujeme jej, neradíme mu, je celým svým tělem i duší vtaženo do hry a zajímá ho jen a jenom ta konkrétní rozehra, kterou právě hraje (minivolejbal, přehazovaná, vybíjená). Nezatěžuje si hlavu konečným výsledkem, nevnímá okolí, jeho největší starostí je vyhrát jenom ten jeden konkrétní míč. Zdá se mi, že ho nezajímá, jak dopadne celá válka (zápas), ale je pro něho nejdůležitější vyhrát bitvu (rozehru), které je právě účasten. A protože s sebou, do té které bitvy netáhá těžkosti související s konečným výsledkem celé války, dává do každého míče nejenom celé své umění, ale i nasazení a především odvahu. A tak hraje se stejným nasazením a dravostí první míč zápasu, jako ten poslední a rozhodující.  

Mezinárodní vrcholy mládežnických reprezentací jsou za námi. Německé dívčí i chlapecké juniorské národní týmy se musí spokojit s nemedailovým umístěním, přesto se svými výsledky dlouhodobě etablovaly na špici evropského volejbalu. Juniorky byly na mistrovství Evropy čtvrté, chlapci šestí. Důležitější než umístění je však fakt, že mládež opět nabízí mnoho talentovaných a vzdělaných hráčů, které mají na to, aby dorostli do reprezentace dospělých. Dobré výsledky na turnajích mládežnických kategorií jsou předpokladem k tomu, aby i dospělá složka mohla mít na mezinárodním poli úspěch. Han Abbing, trenér dívčí juniorské kategorie, je s výsledky na mistrovství Evropy spokojen. Ve hře po příjmu podání, tedy přihrávka, nahrávka útok, ho tým velice potěšil. S čím naopak spokojen nebyl, bylo ve hře po vlastním podání, tedy obrana na síti a v poli a následný protiútok. Německá reprezentace dokázala porazit mistra Evropy Itálii v základní skupině, za čtyři dny však Italkám v semifinále turnaje podlehla. Pak přišel český tým.

Pod slovem talent si můžeme představit spoustu věcí. Naší snahou je začínat s potencionálními vrcholovými sportovci již ve věku 6 let. Tak nějak logicky budeme ale stále více postaveni před zásadní otázku, na kterou nejsme ihned schopni odpovědět: Má jedinec talent nebo nemá? Jistě, oku zkušeného trenéra něco napoví, že například tento chlapec má něco navíc, co můžeme talentem nazvat. Nicméně jde o subjektivní pocit, který je neměřitelný. Jsou ovšem známy faktory vývoje osobnosti sportovce a ty jsou: Dědičnost, prostředí a výchova. Dědičnosti je rozuměna tendence organismu předávat znaky z rodičů na potomky. Prostředí je souhrn všech vnějších vlivů, životní podmínky a sociální vlivy. Výchovou se rozumí záměrné, cílevědomé a plánovité působení. Je toho opravdu hodně, aby se všechny předpoklady sešly dohromady. Pravdou ovšem je, že ani optimální zastoupení většiny faktorů nemusí být rozhodující a dostačující pro výchovu špičkového sportovce.

Nevím, jak to prožíváte Vy a Vaši hráči, ale já už se potřebuji začít prát. V dubnu mám volejbalu plné zuby, jsem unavený, vyšťavený, nespokojený se svými výsledky. Lezou mi na nervy soupeři, kteří mě porazili, jsem nespokojený se svými hráči, kteří se nechali lacino porazit, a především toužím být alespoň jedno odpoledne a večer doma s rodinou a jenom si tak povídat s vlastní ženou a vlastními dětmi, jít do lesa se psy nebo si číst, zajít na koncert. Chci být pánem svého času a nebýt v tělocvičně.Ale je září, vrcholí přípravné období, a přestože za sebou máme několik přípravných zápasů, není to prostě ono. Chybí mi soupeření, konfrontace s konkurencí. Mám moc rád rána před domácími zápasy, kdy brzo přijdu do zamčené tělocvičny, která je potemnělá, studená a prázdná. V té tělocvičně je mi dobře, protože se spolu známe už dlouho a prožil jsem v ní mnoho intenzivních prožitků. Postupně se začínají trousit kluci a spolu s nimi do tělocvičny vstupuje jejich energie. Vnímám jak se studené a prázdné nic začíná měnit. Snažím se šířit uvolněnou a bojovnou atmosféru, ta se ve většině případů přenáší i na hráče, alespoň před zápasem, při hře je to občas horší.

Sedím v potemnělém obýváku, civím na obrazovku svého notebooku, přeblikávám mezi třemi rozpracovanými články pro ZH (zítra mi má jeden vyjít) a je mi jasné, že to nezvládnu. Ani jeden z nich (Rozhodčí, Clona, Plýtvání talenty) není totiž ve stavu, kdy by prošel autocenzurou a to mne společně s pocitem nesplněného slibu silně frustruje. Myšlenky se sice honí jako vždy hlavou, ale ani jedna není schopna se pevně usadit a zacelit mezery v již téměř hotovém textu. Jsem prostě přetažený, grogy, hotový a připadám si jako neschopný pitomec. Slib je však slib a nerad utíkám z boje (ještě mi neteče krev z uší). Proto si nacházím berličku a volím téma, které mám zasunuté kdesi hluboko v podvědomí a snad bych je ani nikdy nezpracoval v obsáhlém článku. A protože mi Zdenek kladl na srdce, že se nemusím rozepisovat, hlavně aby to bylo (v dnešní pro něj hektické době není kdy najít narychlo náhradu) v termínu, budu velmi stručný.

Vytížen prací a „jinými povinnostmi“ jsem na dlouhou dobu vypustil z hlavy světový volejbal. Naštěstí tu existuje náhoda a moje žena, která mi před velikonocemi „obsadila“ po půlnoci  koupelnu a přinutila mne tak otevřít „bednu“ a nalistovat ČT4, kde zrovna začínalo (neoznámeně přesunuté) finále Champions League žen mezi Bergamem a Istanbulem. Ještě že tak. Kdyby mi takový volejbal unikl, nikdy bych si to neodpustil. Byla to z mnoha důvodů strhující podívaná, která určitě uspokojila i ty největší „fajnšmekry“. Pokusím se tedy tak trovhu „bedýnkovsky“ glosovat a vystihnout to pro mne nejpodstatnější.

1.      Přiblížení mužské herní koncepci

·        Klíčové hráčky jsou diagonální smečařky, kdy Ruska Gamová (nevýrazná „pouze“ 16 bodů ze 45 útoků = 36%) a její tým využívá útoku třetího sledu spíše „smečsřsky“, to znamená ze zóny VI. a Italky (Ortolani 20 bodů z 50 útoků = 40%) spíše sázejí na mužskou klasiku (zóna I., ale hlavně II.).

·         Z toho vyplývalo i malé vytížení blokařek při ženské klasice – „obíhačce“ do II. a příklonu k útoku ze III. (podle mého gusta ještě málo, ale nešť, síla obou týmů je jinde).

Pohybová škola

KATEGORIE  2,5 – 6 LET
CÍL: Stimulace spontánního motorického rozvoje jedince – druhá fáze
OBECNĚ: Pohybová aktivita navazuje volně na předchozí kategorii. Cvičení probíhá na větším prostoru. Dětem je nabídnuta širší struktura a variabilita pohybových situací. Součástí tréninkové jednotky je už i kolektivní činnost. Jsou uplatňovány různé metodické a pedagogické postupy. Cvičební prostor je často obměňován. Stále platí pravidlo o rozdílné pohybové úrovni jednotlivců, z tohoto důvodu je striktně vyžadován individuální přístup ke každému jedinci. Každému je dán stejný prostor.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4