Evropský šampionát mužů ve volejbalu pomalu zanáší prach. Z mého pohledu jde o ideální čas na letmý pohled zpět. Je tady již určitý časový odstup, ale ještě ne tak značný, aby se mi nevybavovaly silné zážitky a podstatné scény tohoto mistrovství. O tom bych chtěl dnes něco napsat. Miljkovič, Kurek, Michajlov, Savani nebo Travica předvedli jistě výborné volejbalové a sportovní výkony, které se stávají hlavními obrazy tohoto mistrovství, a na které se bude vzpomínat. Každý z výše jmenovaných hráčů je na jedné straně originálem a osobností ve svém týmu a na straně druhé součástí určité komunity reprezentující svoji zemi, identitu a mentalitu svého národa.

 

Když jsem v 90. letech působil ještě jako profesionální hráč v Belgii, kluci z Polska, Ruska a Jugoslávie byli zastoupeni prakticky ve všech větších i menších klubech. Právě tyto země se letos vešly do první čtyřky celkového hodnocení mistrovství Evropy. Bylo pro mne velice zajímavé sledovat herní projev právě citovaných zemí. Mezi hráči z Ruska a Jugoslávie jsem měl a mám spoustu přátel. Znám jejich mentalitu, filozofii hry i života a nutno říci, že je to vidět i v jejich herním pojetí! Nechci dělat rozbor každé jednotlivé mentality, ale pouze vybrat základní rysy. Níže napíšu něco o jejich přístupu k tréninku a hře, ale jací vlastně jsou v zásadních a obecných rysech?

Po odchodu z Dukly Liberec do Belgie byl můj první trenér Rus (olympijský vítěz Pavel Selivanov). Postupně jsem pronikal do této komunity, která se navíc v budoucnu kolem mne rozšířila. Pravdou je, že drželi hodně při sobě, ale jsou nám dosti podobní. Fakt, že jsou z obrovské země, je cítit. Ohledně hry mají a měli jeden základní rys, který se myslím projevil i na posledním mistrovství a to ten, že destrukce (prohra) přichází většinou z jejich vlastních řad! Když je člověk vidí, jak jim to jde a mají chuť (a přidají se většinou skvělé somatické a fyzické parametry), reakce je většinou vždy stejná, to se nedá porazit… V naprosté většině utkání tomu tak opravdu je, ale stačí “málo“ a vše může být jinak.

Oproti tomu Poláci a hráči z bývalé Jugoslávie (Srbové, Bosňáci, Chorvati…) jsou z trochu jiného těsta. Základní rozdíl oproti Rusům je v určité uvolněnosti a spontánnosti (nejen herní). Navíc u jižanů můžeme hovořit o značné hrdosti a sebedůvěře. Myslím si, že toto vše šlo vidět ve hře národních týmů na posledním mistrovství. Můj nejlepší přítel v zahraničí byl z Bosny. Odehrál velké množství zápasů za „starý“ národní tým Jugoslávie. V průběhu několika společně strávených let jsme rozebrali snad vše… Je to národ, který je nesmírně nadaný na míčové sporty, ale v minulosti jim trochu scházela disciplína (herní i ta v běžném životě). Postupně se dostali na úroveň, kdy jejich hra připadá divákovi stále uvolněná, dynamická, jednoduchá, ale zároveň jsou již schopni hrát v „okleštění“ jasných taktických variant a přecházet z jednoho taktického plánu rychle do druhého! Vše působí jednoduše. Jako bych slyšel mého kamaráda Orhana: „Když to Miljkovičovi jde, bude to dostávat, až mu to nepůjde, dostane to někdo jiný“. Jednoduché, ne vždy to musí vyjít, ale jde vskutku o jednoduchost ve špičkovém provedení. Hlavně tomu ale věří! V dřívější době hráli z podstaty svého talentu, ale hrát „svázaný“ a přitom uvolněně to se musí člověk naučit! Poláky bych zařadil někde mezi Srby a Rusy. Jsou to vesměs hráči volejbalově velice gramotní (mají cit pro hru) a s výše zmiňovanými dvěma národy je spojuje herní jednoduchost. Často jsem slyšel od polských smečařů, když nešel udělat bod: „Zapierdolone, daj to mi“… Víra ve vlastní schopnosti!

K herní a tréninkové filozofii. Uvedu na příkladu servisu. Osobně jsem zastáncem toho, že se na servisu pozná stav mysli jednotlivých hráčů i družstva jako celku. Tvrdý skákaný servis může přinést přímý bod z podání a pomoci vytvořit tlak na soupeře, ale zároveň působí i psychologicky na protivníka. Rozený útočník bude prosazovat svoji útočnou povahu i na servisu, ale jak to vlastně je… Ve hře je šest postavení (rotací hráčů). Každá jednotlivá rotace má svá specifika. Jsou zcela jistě postavení hráčů, a to u většiny týmů, kdy má družstvo menší či větší potíže se ztrátou (získání bodu po přihrávce servisu soupeře). Jak naložit tedy se servisem? Nechat projevit útočný pud hráče (a tím připustit riziko chyby), který je zrovna připraven zahájit hru nebo více taktizovat a soustředit se spíše na obranu a snažit se získat bod jiným způsobem, než přímým bodem z podání… Tato situace nabývá na významu v mládežnických kategoriích, kdy hra po servisu soupeře ještě není tak jednoznačná a razantní. Osobně se přiznám, že chci, aby moji hráči (kadeti nebo junioři) pokud možno vyhodnotili, co si která situace vyžaduje, ale někteří mají i volnou ruku, kdy mohou prosadit svůj skákaný servis za jakékoliv situace. Záleží pouze na nich, jak s mou důvěrou v určitých případech naloží. K tomu je nutno, aby hráči, kteří mají kvalitní razantní skákaný servis, uměli použít i druhý, nejčastěji naskočený plachtící servis. Uf, pointa je tato: Nechat vytipovaným hráčům, kteří mají dispozice k velmi tvrdému, razantnímu servisu volnost, anebo je „omezovat“ taktikou a vycházet z konkrétního rozestavení hráčů na přihrávce servisu? Vše může být (a mělo by být) navíc podloženo statistikou o úspěšnosti útoku v konkrétní rotaci, kterou má coach během zápasu k dispozici!

Můj kolega a kamarád trenér z Bosny to řešil takto: Hráč, kterému určil, že bude servis skákat a „půjde“ za přímým bodem z podání, se vůbec neohlížel na stav utkání ani úroveň soupeře. Bylo mu celkem jedno, že družstvu mnohdy moc nepomohl… Zajímal ho pouze jeho cíl dopracovat se ke kvalitnímu servisu hráče, který vlastně trénoval svůj servis v herních podmínkách. Jeho cílem bylo ovšem i podpoření vlastní identity hráče, který měl potřebu dělat to, co je mu vlastní (být neustále ofenzívní). Nevzniká už tady určitá herní uvolněnost, která když se dá později do kontextu zápasu, kdy rozhoduje maximální nasazení a psychická odolnost, tak potom přináší své ovoce? Nutno dodat, že šlo o juniory, kde nejsou ještě velké tlaky na výsledek (i když i to je relativní). Jde o jeden příklad herního rozvoje, ale vím, že každý trenér přistupuje k řešení této situace jinak („hlavně nezkazit servis“)…

Po přečtení výše napsaného jsem si uvědomil, že bych měl problém popsat identitu nás Čechů směrem k volejbalu. Možná to svede popsat někdo lépe, ale jedno vím určitě, uvědomění je krokem k vítězství!

Ve Frýdku - Místku 21. 10. 2011, Ivan Pelikán