Celý svůj dosavadní trenérský život jsem sváděl boje s kadety, juniory a muži. V současnosti mne okolnosti donutily sestoupit nebo vystoupit, to podle úhlu pohledu, k úplnému prapočátku trenéřiny, totiž k prťatům. Jednou týdně pracuji se skupinou šesti až devítiletých rarachů. Mimochodem ta práce je nádherná, děcka v tomto věku jsou krásně manipulovatelná, nechají se utáhnout na „vařenou nudli“, ale upřímně – neměnil bych. Dobří trenéři volejbalového potěru mají můj velký obdiv a vážnost. Tématem mého zamyšlení je přístup malých dětí ke hře jako takové v porovnání s tím, jak se s těžkostmi hry vypořádávají kadeti s juniory a jaký vliv na to máme my trenéři. Pokud necháme hrát malé dítě a „nekecáme“ mu do toho, nemotivujeme jej, neradíme mu, je celým svým tělem i duší vtaženo do hry a zajímá ho jen a jenom ta konkrétní rozehra, kterou právě hraje (minivolejbal, přehazovaná, vybíjená). Nezatěžuje si hlavu konečným výsledkem, nevnímá okolí, jeho největší starostí je vyhrát jenom ten jeden konkrétní míč. Zdá se mi, že ho nezajímá, jak dopadne celá válka (zápas), ale je pro něho nejdůležitější vyhrát bitvu (rozehru), které je právě účasten. A protože s sebou, do té které bitvy netáhá těžkosti související s konečným výsledkem celé války, dává do každého míče nejenom celé své umění, ale i nasazení a především odvahu. A tak hraje se stejným nasazením a dravostí první míč zápasu, jako ten poslední a rozhodující.  

Celý svůj dosavadní trenérský život jsem sváděl boje s kadety, juniory a muži. V současnosti mne okolnosti donutily sestoupit nebo vystoupit, to podle úhlu pohledu, k úplnému prapočátku trenéřiny, totiž k prťatům. Jednou týdně pracuji se skupinou šesti až devítiletých rarachů. Mimochodem ta práce je nádherná, děcka v tomto věku jsou krásně manipulovatelná, nechají se utáhnout na „vařenou nudli“, ale upřímně – neměnil bych. Dobří trenéři volejbalového potěru mají můj velký obdiv a vážnost.

Tématem mého zamyšlení je přístup malých dětí ke hře jako takové v porovnání s tím, jak se s těžkostmi hry vypořádávají kadeti s juniory a jaký vliv na to máme my trenéři.

Pokud necháme hrát malé dítě a „nekecáme“ mu do toho, nemotivujeme jej, neradíme mu, je celým svým tělem i duší vtaženo do hry a zajímá ho jen a jenom ta konkrétní rozehra, kterou právě hraje (minivolejbal, přehazovaná, vybíjená). Nezatěžuje si hlavu konečným výsledkem, nevnímá okolí, jeho největší starostí je vyhrát jenom ten jeden konkrétní míč. Zdá se mi, že ho nezajímá, jak dopadne celá válka (zápas), ale je pro něho nejdůležitější vyhrát bitvu (rozehru), které je právě účasten. A protože s sebou, do té které bitvy netáhá těžkosti související s konečným výsledkem celé války, dává do každého míče nejenom celé své umění, ale i nasazení a především odvahu. A tak hraje se stejným nasazením a dravostí první míč zápasu, jako ten poslední a rozhodující.  

Jaký je to kontrast, když se v čase přeneseme o deset let dopředu. Najednou s tím samým hráčem cloumá nervozita, v rozhodujících momentech zápasu přejde z riskantního, ale velmi účinného servisu na jistou, líně a vysoko letící plachtu, hlavně aby nezkazil (občas ho k tomu nutíme i my trenéři!). Nezřídka se stává, že do stavu 20:20 je k vidění bojovný volejbal plný tvrdých útoků do všech směrů, obětavých zákroků v poli, vysokých a přesných bloků a v koncovce zápasu jsme najednou svědky přepinkávané, neuvěřitelných chyb v poli, kdy se šest kluků dívá na volně padající míč doprostřed hřiště.

Rozumím tomu, že za těch deset let se výrazně mění psychický vývoj dítěte, který se začíná přetvářet v dospělého, chápe souvislosti, rozumí důležitosti vítězství, chce se prosazovat jak ve vlastním kolektivu, tak má potřebu na sebe upozorňovat své okolí, ale nemohu se ubránit myšlence, že my trenéři od mladších žáků až po kadety neseme velký díl viny na tom, že se z nebojácného a odvážného klučiny stala v rozhodujících chvílích ustrašená bázlivka.

Zdá se mi, že my trenéři občas upřednostňujeme, z dlouhodobého hlediska vývoje hráče bezvýznamné vítězství, nad radostí ze hry samotných dětí. Jsme to my, kdo hráčům od starších žáků neustále zdůrazňuje, že tohohle soupeře musíme za každou cenu porazit, že jenom vítězství je důležité. Musím si přiznat, že jsem to především já, kdo na své vlastní hráče během zápasu vyvíjí největší tlak, samozřejmě že to nedělám úmyslně, mou primární snahou je být součástí týmu a pomoci mu uspět, ale zdá se, že ta pomoc je spíše kontraproduktivní. V jednom ze svých předešlých článků jsem psal o tom, že při práci s mladými je důležitější cesta, než cíl samotný. Zatím ovšem o této myšlence přesvědčuji sám sebe, ale nechovám se tak během volejbalové výchovy svých kadetů a juniorů. Chci po nich, aby hráli jako vyzrálí hráči, ale oni jimi ještě nejsou a ani nemohou být. Až do kadetů by se měli volejbalem především bavit, měli by mít radost ze hry samotné, sami musí přijít na to, že prohrát je odporný pocit. Mnohem prospěšnější pro jejich další růst je, když sami přijdou na to, že pokud chtějí porazit silnějšího soupeře, musí dát do hry to nejlepší, čeho jsou schopni.

A kruh se uzavírá u mistrů sportu, u který obdivujeme, s jakou lehkostí dokáží zvládnout klíčové okamžiky zápasů. Jsem u vytržení, když koukám na finále Wimbledonu, kde se spolu v pěti setech rvou Federer s Nadalem a celý zápas graduje v koncovce pátého setu, kam si každý z hráčů schovává ty nejhezčí údery.

Přijde mi, že příliš tlačíme na pilu, měli bychom vsadit na opravdové prožitky svých svěřenců i za cenu prohry. Mimochodem moudří tvrdí, že pro zdraví vývoj je prohra mnohem prospěšnější než vítězství. Ale vyprávějte mi to, když opět budu hrát o záchranu.

Přeji Vám všem příjemné prožití vánočních svátků

Rádě Malarik, Drmaly, 22.12.2010