Nevím, jak to prožíváte Vy a Vaši hráči, ale já už se potřebuji začít prát. V dubnu mám volejbalu plné zuby, jsem unavený, vyšťavený, nespokojený se svými výsledky. Lezou mi na nervy soupeři, kteří mě porazili, jsem nespokojený se svými hráči, kteří se nechali lacino porazit, a především toužím být alespoň jedno odpoledne a večer doma s rodinou a jenom si tak povídat s vlastní ženou a vlastními dětmi, jít do lesa se psy nebo si číst, zajít na koncert. Chci být pánem svého času a nebýt v tělocvičně.Ale je září, vrcholí přípravné období, a přestože za sebou máme několik přípravných zápasů, není to prostě ono. Chybí mi soupeření, konfrontace s konkurencí. Mám moc rád rána před domácími zápasy, kdy brzo přijdu do zamčené tělocvičny, která je potemnělá, studená a prázdná. V té tělocvičně je mi dobře, protože se spolu známe už dlouho a prožil jsem v ní mnoho intenzivních prožitků. Postupně se začínají trousit kluci a spolu s nimi do tělocvičny vstupuje jejich energie. Vnímám jak se studené a prázdné nic začíná měnit. Snažím se šířit uvolněnou a bojovnou atmosféru, ta se ve většině případů přenáší i na hráče, alespoň před zápasem, při hře je to občas horší.

Nevím, jak to prožíváte Vy a Vaši hráči, ale já už se potřebuji začít prát. V dubnu mám volejbalu plné zuby, jsem unavený, vyšťavený, nespokojený se svými výsledky. Lezou mi na nervy soupeři, kteří mě porazili, jsem nespokojený se svými hráči, kteří se nechali lacino porazit, a především toužím být alespoň jedno odpoledne a večer doma s rodinou a jenom si tak povídat s vlastní ženou a vlastními dětmi, jít do lesa se psy nebo si číst, zajít na koncert. Chci být pánem svého času a nebýt v tělocvičně.

Ale je září, vrcholí přípravné období, a přestože za sebou máme několik přípravných zápasů, není to prostě ono. Chybí mi soupeření, konfrontace s konkurencí. Mám moc rád rána před domácími zápasy, kdy brzo přijdu do zamčené tělocvičny, která je potemnělá, studená a prázdná. V té tělocvičně je mi dobře, protože se spolu známe už dlouho a prožil jsem v ní mnoho intenzivních prožitků. Postupně se začínají trousit kluci a spolu s nimi do tělocvičny vstupuje jejich energie. Vnímám jak se studené a prázdné nic začíná měnit. Snažím se šířit uvolněnou a bojovnou atmosféru, ta se ve většině případů přenáší i na hráče, alespoň před zápasem, při hře je to občas horší. A už je tu i soupeř, postupně se rozcvičuje a já pozorně sleduji, jak jeho hráči vypadají, jakou mají náladu, jak se chovají. Jsou nervózní, mají respekt nebo přijelo stádo vlčáků, kteří si ani na moment nepřipouští, že bychom je mohli potrápit? I když neznám pocity dostihového koně těsně před dostihem, zdá se mi, že prožívá něco podobného jako já: jsem natěšený, odhodlaný vyhrát ať se děje co se děje, ale i nervózní.

Nervózní hlavně z toho, jestli ta téměř čtyřměsíční dřina, kterou museli mí kluci podstoupit, byla tou správnou dřinou. Jestli jsem jim dokázal otevřít další dveře volejbalového mrakodrapu, nebo jestli jsme jenom zběsile pobíhali po stejném patře, ve kterém jsme v dubnu skončili. Zatím to vypadá dobře, ale je to pořád a jenom příprava, nic důležitého, protože i když vypěstujeme na pohled krásné ovoce, musíme jej ještě sklidit, abychom zjistili, že není jenom hezké, ale i slaďoučké a voňavé. A naší sklizní jsou zápasy o body, prestiž, o to být nejlepší. Ne dobrý, ale nejlepší. Je hezké vypěstovat ovoce, které chutná mě, ale mnohem slastnější pocit mám z toho, když mi sousedovo manželka řekne, že mé ovoce je chutnější než jejich.

A tak se třeste naši soupeři, protože jsme natěšení na to se prát, jak jen nám síly budou stačit, abychom, když prohrajeme, měli sami před sebou čisté svědomí, že jsme pro vítězství udělali vše, co bylo v našich silách, ale soupeř byl lepší. Potom mu s hlavou nahoře pogratulujeme a půjdeme pracovat ještě více a intenzivněji. Ale marná sláva, mnohem radši gratulace přijímám, než rozdávám.

Zdraví Vás a hodně lítých bojů na hřišti Vám přeje Rádě Malarik

V Drmalech 2.9.2010