Ivan Pelikán nám na konci roku 2009 představil 1. a 2. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. Zde je třetí díl a omluva za dvouměsíční zpoždění (ZH).

KATEGORIE  2 – 2,5 roku

CÍL: Rozvoj primární motorické aktivity v nejpřirozenější podobě

OBECNĚ: Rodičům s dětmi je poskytnut prostor, kde si děti mohou vlastním rytmem vyzkoušet, co jejich tělíčko dovede. Cvičební prostor je zařízen způsobem stanovišť, která si rodiče s dětmi volně a dle zájmu postupně procházejí. Plazení, lezení, převalování, kontakt s míčem, rovnováha, přelézání jsou pohybové aktivity, které jsou nabízeny a které slouží ke stimulaci spontánního motorického rozvoje jedince.

Ne že by mne Radek Častulík přímo vyprovokoval k napsání tohoto článku. Spíše jen urychlil jeho publikaci, protože se už dlouho právě touto problematikou zabývám na krajské úrovni, a tak mi vlastně Radek „kápl do noty“ a nahrál. Berte tedy můj příspěvek jako polemiku s jeho názorem. Problém jak zahájit hru u začínajících hráček (nedokážu odhadnout, jak je tomu u kluků, ale zdá se mi to snad malinko odlišné??) není nový, vzpomínám si, že jsme ho s legendou novojičínského volejbalu Oldou Valentou „řešili“ už někdy v roce 85 a i tehdy jsme dospěli ke stejnému názoru: NE vrchnímu servisu u kategorie mladších žákyň (7.třída). Vlastně ani nevím proč to nakonec Olda, který řídil zcela sám a o své vůli obrovský kolos zvaný „Moravák“, nedotáhl do úplného konce a ve „své“ soutěži vrchní servis nezrušil tak, jak chtěl. Každopádně už tehdy jsme měli naprosto přesně formulované argumenty pro ono NE. Než je však začnu vyjmenovávat, chtěl bych zcela jasně formulovat jinou myšlenku, která s problémem úzce souvisí. Snaha VYHRÁT je naprosto legitimní a žádoucí, je totiž dominantně motivující, a to jak pro hráčky, tak i pro trenéry. To ovšem platí pouze do chvíle, kdy použité prostředky jsou s nadsázkou řečeno „zákonné“. To pro mne mimo jiné znamená takové, které nebudou demotivovat účastníky hry, nebo nebudou „překážkou“ ke zvládání správné techniky. A právě předčasné zahájení hry vrchním servisem splňuje podle mne obě zmiňované podmínky. Všichni se snad asi shodneme v názoru, že vrchní servis je podstatně účinnější zbraní než podání spodní (nejde jen o dobu letu míče - vrchní urazí 12 metrů za 1 s, spodní za 1,5 s, ale také o zcela odlišnou dráhu letu). Důsledky tohoto faktu pak jsou z mého pohledu následující:

Ivan Pelikán je v současné době trenérem extraligového Havířova. Působil delší čas jako hráč a trenér v Belgii, tedy v zemi, která volejbalově-mládežnickou „explozí“ na napověděla i nám Čechům, jaké možnosti může mít malý stát v budování mládežnického vrcholového volejbalu. Před 14 dny jsme představili 1. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. S jeho laskavým svolením přinášíme čtenářům našeho webu 2. část jeho textu (red).

ROZDĚLENÍ: Věk 2 – 8 let,
CÍL: Stimulace spontánní motorické aktivity (2 – 8 let) s přechodem k míčové kultuře.
OBECNĚ: Rozdělení do věkových skupin. Každá má svůj název nebo barvu (osvědčeno). Skupiny jsou otevřené, což znamená, že je možno v případě přejít z jedné do druhé. Doba tréninkové jednotky se pohybuje mezi 1h – 1,30h. Jedna věková kategorie má většinou výkonnostní podskupiny. U kategorie 2 - 6 let je vyžadován doprovod dospělé osoby.
Systém 1/1 nabízí herní situace, kdy hráč není závislý na druhé osobě. Je kladen důraz na vykrývání prostoru a odpovídající pohybová gesta. Progresivita: Od odhodu míče nad hlavou a chycení k složitějším formám. Hra je tvořena pravidlem – činnost před akcí, během a po akci, z důvodu částečné nečinnosti hráče a jeho maximální vytíženosti během hry... (foto: david pankiv)

Ivan Pelikán je v současné době trenérem extraligového Havířova. Působil delší čas jako hráč a trenér v Belgii, tedy v zemi, která volejbalově-mládežnickou „explozí“ na napověděla i nám Čechům, jaké možnosti může mít malý stát v budování mládežnického vrcholového volejbalu. Mě však Ivan Pelikán okouzlil svou erudicí v oblasti výchovy začínajících hráčů. Pracoval jsem s ním prakticky na kempu ve Frýdku a nejvíce mě překvapil, textem jeho konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému volejbalu. S jeho laskavým svolením přináším teď tento text čtenářům našeho webu na několik pokračování (ZH). 

1. část: Tato prezentace si klade za svůj cíl nabídnout určitý způsob výchovy mladých adeptů volejbalové hry. Zcela jistě ne jediný správný, ale ve své podstatě a obsahu reflektující na nároky, které je potřeba vyžadovat, aby došlo ke komplexnímu rozvoji mladé osobnosti. Studie nebude obsahovat planifikaci, tvorbu tréninkových plánů, objemů tréninkových jednotek a ostatní náležitosti, které s tímto souvisejí. Bude poukázáno na určitou filozofii, která dle autora nastavuje zrcadlo aktivnímu životnímu stylu společnosti na začátku 21. století. V nedávné minulosti došlo k mnoha pokusům o zatraktivnění volejbalu. Mnohé změny přinesl samotný vývoj hry, ale přesto se domnívám, že největší změnu prožívá sama společnost. A její vývoj není sportu (obecně) velmi nakloněn. Statistiky jasně ukazují na pokles fyzické zdatnosti dětí školního věku. Mnoho sportovních odvětví se potýká s nedostatkem mladých adeptů. Osobně jsem však přesvědčen, že hravost a dobrý pocit ze hry je zakódován u většiny dětí v jejich povaze. Jako rozhodující vidím individuální přístup ke každému jedinci a jeho doprovodu (rodiče). Už ve velmi útlém věku se formuje vztah k určitému sportu....

Koncem června se v norském Stavangeru konalo beach volejbalové Mistrovství světa, kam se dostaly 3 naše české páry. Dva dívčí a jeden mužský. Jinak Klapalová-Petrová, Háječková-Nováková(jako náhradnice za čínský pár) a Rotrekl s Bízou. Odjel jsem jako trenér sám, spíš jako klubový trenér než reprezentační (můj pobyt hradil Bison beach club). Později dorazil Ondra Přidal, moje klubová pravá ruka se zástupcem médií. Abych vysvětlil svou pozici-jsem reprezentační kouč pro dospělé s úkoly koordinačními, nikoliv trenérskými. Ty vykonávám v soukromém pražském klubu, takže se nemůžou některé týmy ze širší reprezentace (a zvlášť jejich otcové) divit, že se jim plně nevěnuju... Pokud mě ale osloví, tak s čímkoliv pomůžu. Začal jsem s klukama jezdit na všechny akce (Brazílie, Čína, evropské turnaje World Tour...), protože to jinak nejde a dělají to tak všichni. Ideální stav je ale 2 lidi na tým. K trenérovi buď asistent nebo ještě líp fyzioterapeut. Na což ale české luhy a háje zatím nemají odpovídající finance. Když totiž hrají zároveň utkání příští soupeři, nemůžu se rozpůlit. Je třeba sledovat soupeře a taky dohlížet na hru svěřenců. Dokud z nich nevyroste samostatný tým schopný reagovat na veškeré herní situace, a to trvá cca 5 let minimálně! Některým se to nepodaří nikdy... U Brazilek jsme si už zvykli na jejich nejpočetnější štáb složený s trenérů a jejich 2-3 asistentů, kteří tvoří mnohdy i osobní pouta hlavně s děvčaty...

Olympiáda je velký sportovní fenomén,  který opravdu jednou za čtyři roky zajímá většinu světa a tedy i nesportovce či lidi, kteří sport z nejrůznějších příčin nemusí. Všichni ví, že olympijské hry jsou velký byznys a byznys se moc neslučuje s velkými ideály, entuzaismem a všemi těmi argumenty, které učitelé, trenéři, leckdy používají když mládeži a rodičům zdůvodňují výhodnost provozování  nějakého sportu. Přesto, že peníze hýbou sportem a ideály dostávají v mnoha případech na frak, přesto se neustále vyskytují příklady, které pohladí po duši. Mně osobně pohladil po duši spor několika fotbalových hvězd se svými kluby a FIFA o možnost startovat na Olympiádě ...

Junioři ČR hrají druhý zápas se současným špičkovým reprezentačním družstvem Německa. První zápas jsem neudrželi soupeřův servis a nekladli jsme výrazný odpor. Porážka 3:0 byla tvrdá, ale hráči se poučili a druhý zápas už byl více  než vyrovnaný. A teď ke zmíněnému zadostiučinění. Hraje se třetí set a Česko mohutně dotahuje čtyřbodový náskok soupeře ze střední části hry. Srovnáváme skoré a několik bodů za sebou oba soupeři po výborných útočných akcích lehce točí. Pak získáváme lehce navrch a soupeř si bere tajm. Vzrušená atmosféra. Všichni cítí, že se teď rozhoduje o osudu setu a možná celého utkání. Vzápětí Německo srovnává a beru si tajm já. A v tom přichází pro mne památná věta nahrávače Pekárka... (Foto: Pavel Janus)

Článek Petra Judy o tom, jak se kdysi v minulosti pojmenovávaly problémy volejbalu v Česku a ony ty problémy vypadají úplně stejně jako ty dnešní, je až trochu děsivý. Vypadá to, jako kdybychom ve volejbalovém hnutí skoro 30 let nic nedělali. Souhlasím s Petrem Judou, že chybí debata o systému soutěží. Pokud se člověk pustí do diskuse s většinou trenérů a lidí motajících se kolem volejbalu, všichni ho ujistí, že soutěž je jen prostředek a ne cíl sám o sobě, realita je pak samozřejmě někde jinde.. Pokusím se vyjádřit, co by měly soutěže plnit...

Bohužel jsem se nemohl zúčastnit rozhodujícího  utkání kvalifikace v Plzni. V neděli jsem se vracel z Řecka a pak  jsem se vydal do Rokytnice za juniory. Bohužel a to podruhé, v Rokytnici vypadl signál a tak jsem viděl jen konec důležitého prvního setu. Myslím si,  že třikrát jsme měli možnost proměnit setbol. Nejvíce mě v paměti utkvěl míč, kdy soupeř špatně přihrál a libero vracelo bagrem na síť na hlavní kůl a tam Diviš proti připravenému dvojbloku míč uhrál do lajny. Při tomto úderu jsem si vzpomněl na vynikajícího hráče naší minulosti a to na Petláka. Byl to přesně jeho bodový míč. Vždycky, když měl dostatečně vysoký míč z pole a navíc když ten míč byl trochu zkrácený, volil tento úder. Je nutno říci, že oba dva blokující hráči postavili vzhledem k poloze míče blok do diagonály a v televizi bylo jasně vidět, jak se Divišovi otevřela lajna, která byla otevřena možná 1,5 m... (foto: Jiří Koliš)

Při sledování posledního utkání finále extraligy mezi Českými Budějovicemi a Ostravou  mě při zřejmě zlomovém okamžiku utkání napadla možná banalita a možná vysvětlení proč vlastně letos opět zvítězili Č.Budějovice. Ten míč byl opravdu velmi dramatický a byl v něm samozřejmě zamontován i notný prvek náhody, štěstí, shody okolností. Při podání Konečného míč zavadil o síť a zkrátil se. Následovala instinktivní reakce Zacha a vybrání míče položením ruky na zem. Míč poskočil o 60 nebo 80 cm a přes Zacha skočil rybičku Habada a míč šel pak přes třetího hráčem zadarmo na stranu soupeře. Soupeř nahrál na jedny ruce na Konečného a ten byl zablokován Zachem. Ten konec už byl o štěstí, náhodě, chybě útočícího. To předtím ne... (foto: www.idnes.cz)