Při sledování posledního utkání finále extraligy mezi Českými Budějovicemi a Ostravou  mě při zřejmě zlomovém okamžiku utkání napadla možná banalita a možná vysvětlení proč vlastně letos opět zvítězili Č.Budějovice. Ten míč byl opravdu velmi dramatický a byl v něm samozřejmě zamontován i notný prvek náhody, štěstí, shody okolností. Při podání Konečného míč zavadil o síť a zkrátil se. Následovala instinktivní reakce Zacha a vybrání míče položením ruky na zem. Míč poskočil o 60 nebo 80 cm a přes Zacha skočil rybičku Habada a míč šel pak přes třetího hráčem zadarmo na stranu soupeře. Soupeř nahrál na jedny ruce na Konečného a ten byl zablokován Zachem. Ten konec už byl o štěstí, náhodě, chybě útočícího. To předtím ne... (foto: www.idnes.cz)

Při sledování posledního utkání finále extraligy mezi Českými Budějovicemi a Ostravou  mě při zřejmě zlomovém okamžiku utkání napadla možná banalita a možná vysvětlení proč vlastně letos opět zvítězili Č.Budějovice. Ten míč byl opravdu velmi dramatický a byl v něm samozřejmě zamontován i notný prvek náhody, štěstí, shody okolností. Při podání Konečného míč zavadil o síť a zkrátil se. Následovala instinktivní reakce Zacha a vybrání míče položením ruky na zem. Míč poskočil o 60 nebo 80 cm a přes Zacha skočil rybičku Habada a míč šel pak přes třetího hráčem zadarmo na stranu soupeře. Soupeř nahrál na jedny ruce na Konečného a ten byl zablokován Zachem. Ten konec už byl o štěstí, náhodě, chybě útočícího. To předtím ne.
Mám na mysli situaci, kdy jeden hráč hraje a druhý na to reaguje a svoji činnost modifikuje podle toho co dělá ten před ním. To znamená je v plné koncentraci na hru a to nejen na svoji úlohu, ale i na úlohu svých spoluhráčů. Druhým důležitým prvkem je po první reakci také samotné provedení následné činnosti. V tomto případě to bylo jasné, Zach šel blokovat. To asi není nic objevného, ale já mám v tomto případě na mysli něco jiného. Vybírat vybraný míč po někom, nahrávat atypický míč někam. Reagovat na nenadálou situaci, která se nedá trénovat nijak drilově, nebo je tak atypická, že nelze přesně namodelovat. Všechny situace, kde se uplatňuje herní inteligence hráče.  Když  družstvo přijme a nahrávač nahrává je to jasná situace. Když někdo vybírá těžký míč a i v něm je schopen hrát s předvídavostí a je schopen modifikovat své herní jednání z ohledem na to co bude následovat. To je pak to, co odděluje průměrného hráče od hráče špičkového. V tomto případě to nemá nic společného s výskokem, razancí a jinými atributy špičkového hráče. Schopnost hráče modifikovat své herní činnosti, svůj taktický zámysl podle okamžité situace, podle charakteru herní situace a najít vždy to nejsprávnější řešení je asi to, co je cílem naší trenérské činnosti. Volejbal se trénuje jako když ho skládáme z různých částí. Všichni už ví, že právě navazování těch jednotlivých částí skládačky je tím nejtěžším a proto se říká trénujte celistvě, tak aby hráč vždy věděl a uměl realizovat to, co přijde po tom a co je předtím. České Budějovice měly v tomto jasně navrch. Jejich hra není nijak oslnivá pokud se týká útoku, ale je spolehlivá a nekazivá bez příčiny. Pokud se vrátím k mládeži a zrekapituluji si své úspěchy v jakékoliv kategorii, je mi vcelku jasno. Úspěch se vždy objevil tehdy, když jsem ve svém týmu měl hráče, kteří uměli hrát, než když jsem v družstvu měl hráče výborných fyzických předpokladů, ale ve smyslu hry pouhé realizátory. Je samozřejmé, že fyzické a herní schopnosti musí být v jakési rovnováze a ta rovnováha se mění věkem, významem soutěže, protivníkem. Je také vcelku jasné, že schopnost hrát, vybírat správná řešení a umět reagovat kreativně na hru soupeře nelze docílit jen usilovným tréninkem. Míra nadání je limitující.

Ta mezera mezi řádky je tu proto, že jsem mezitím absolvoval zřejmě poslední utkání jako trenér Slavie ženy. Hráli jsme klasický zápas jara v Praze. Přijely hráčky z universit USA a chtěly si zahrát. Výhra Slavie 3:1 byla docela tvrdě vybojovaná. Soupeřky Slavii nijak nepřevyšovaly v útoku a ani jinými volejbalovým atributy. V čem ji, ale určitě převyšovaly byla samozřejmě nezměrná bojovnost, ale také právě ta vzájemná provázanost hráček a reakce na jakýkoliv míč přehraný od soupeře. Oproti našim týmům hrají více nad hlavou, nebojácně se postaví do přímky úderu a hrají nad hlavou. To není možná úplně to ořechové, ale reakce celého družstva na tyto odražené míče byla obdivuhodná. V okamžiku nadražení míče nastal pohyb doslova celého týmu a pokud se míč neodrazil za hráčky, nespadl.
Možná je názornější se představit zpomalený pohyb celé akce. Protivník smečuje a míč letí směrem k jedné z hráček. V okamžiku kdy je jasné, že míč někam směřuje a není to na mou maličkost, následuje přípravný pohyb a reakce na míč vybraný spoluhráčkou. Na hráčkách z USA bylo obdivuhodné, že reagovaly jako tým a vydržely to celé čtyři sety. Byl to systém. Což tak trochu neguje moji představu, že míra nadání je limitující. Možná, že se to opravdu dá naučit. Nebo aspoň do jisté míry.

V Příbrami 4.5.2008                     Jiří Zach