Olympiáda je velký sportovní fenomén,  který opravdu jednou za čtyři roky zajímá většinu světa a tedy i nesportovce či lidi, kteří sport z nejrůznějších příčin nemusí. Všichni ví, že olympijské hry jsou velký byznys a byznys se moc neslučuje s velkými ideály, entuzaismem a všemi těmi argumenty, které učitelé, trenéři, leckdy používají když mládeži a rodičům zdůvodňují výhodnost provozování  nějakého sportu. Přesto, že peníze hýbou sportem a ideály dostávají v mnoha případech na frak, přesto se neustále vyskytují příklady, které pohladí po duši. Mně osobně pohladil po duši spor několika fotbalových hvězd se svými kluby a FIFA o možnost startovat na Olympiádě ...

 

Olympiáda je velký sportovní fenomén,  který opravdu jednou za čtyři roky zajímá většinu světa a tedy i nesportovce či lidi, kteří sport z nejrůznějších příčin nemusí. Všichni ví, že olympijské hry jsou velký byznys a byznys se moc neslučuje s velkými ideály, entuzaismem a všemi těmi argumenty, které učitelé, trenéři, leckdy používají když mládeži a rodičům zdůvodňují výhodnost provozování  nějakého sportu. Přesto, že peníze hýbou sportem a ideály dostávají v mnoha případech na frak, přesto se neustále vyskytují příklady, které pohladí po duši. Mně osobně pohladil po duši spor několika fotbalových hvězd se svými kluby a FIFA o možnost startovat na Olympiádě. FIFA celkem logicky nechce přijít o naprostou výjimečnost svého MS, které se také koná jednou za čtyři roky.

To je právě z hlediska peněz, marketinku, celkem pochopitelné. Přesto se našli hráči, kteří byli ochotni jít do sporu. Byli ochotni riskovat ztrátu peněz a možná i riskovat zranění a tím se třeba vyřadit z bojů v lize mistrů apod. Možnost reprezentovat, možnost nasát atmosféru největšího sportovního svátku planety má pořád kouzlo, které předčí jiné argumenty rázu materiálního. Námitka mnoha mých juniorských svěřenců při diskusi o této záležitost, že to se to dělají gesta, když mám desítky miliónů a tímto rozhodnutím přijdu řádově jen „ o statisíce“ mi připadá scestná. Je asi pravda, že peníze, o které hráči přijdou, nejsou tou hlavní pohnutkou k tak jinému gestu než by poroučela ekonomika, ale možnost zranění, vypadnutí se sestavy a jiné problémy jsou velmi problematické a každý, kdo sportuje a živí se tím, ví jaký je problém zranění či nepřítomnost na tréninkovém procesu. Život se nezastaví a najednou je na hřišti jiný hráč a je úspěšný a já jsem rázem druhý. Těch situací, které mohou nastat, je nepřeberné množství. Z mnoha diskusí s mladými lidmi různých věkových kategorii je člověku někdy až smutno. Situace je o to horší, oč máme vlastně větší demokracii. Učíme žáky, hráče, aby byli aktivní, svobodně vyjadřovali své názory. To všechno nemá alternativu a já nehoruji pro nějaký návrat či pro nějaké jiné varianty řízené demokracie po vzoru Číny. Jen chci říci, že to všechno vytváří daleko větší tlak na ty lidi, kteří se nějakou  formou podílejí na výchově, trénování mladých lidí.

Prostě to, co vždycky mladou generaci ctilo a dělalo ji ohromně sympatickou, bylo  zanícení, ochota se zapálit a to se dnes zařizuje jaksi velmi těžko. To co bylo dříve jaksi automatické tj. ochota reprezentovat, prosadit se, vyhrávat, se dnes musí učit a někdy právě tyto vlastnosti jsou důležitější než výborné fyzické předpoklady. Pokud bych to zjednodušil, vše ukazuje na to, že buď já jako učitel či trenér vše zorganizuji, zařídím, seženu peníze tak, aby podmínky byli ideální, abych pokud možno zařídil i úspěchy a to vždy adekvátně, abych pokud možno nikoho nenaštval a nepřehnal tlak na ně a to jak směrem nahoru tak i směrem dolů. Když pak dojde ke konfrontaci a my nejsme úspěšní, já jako hráč ani nijak nikoho neobviním, že jsme prohráli, já se z této činnosti prostě vypařím. Vypařím se proto, že já mám právo rozhodovat o svém bytí a ti druzí mně nezajímají. Proti tomu nelze nic namítat. Naše civilizace je založena na individuálních svobodách, ale tyto svobody nemohou být ze své podstaty bezbřehé, protože příroda, svět či jak nazveme bytí nemilují nerovnováhu a tady nerovnováha jednoznačně vzniká. Nicméně rovnováha obnovena bude a asi není tématem tohoto článku napsat, jak tato rovnováha nastane. Já jsem jen rád, že pořád ještě existují ve světě a zvláště v tom sportovním, lidé, sportovci, kteří jsou ochotni pro ty druhé, pro svůj národ, pro svoje družstvo obětovat něco z toho, co patří jenom jim. Obětovat něco, co nemá velkou cenu či není jinak obtížné je jednoduché, ale obětovat něco co může i bolet, co je cenné, to  pohladilo.

Příbram 11.8.2007              Jiří Zach