Bohužel mají pravdu všichni Ti, co se někdy podivují, že skáči z tématu ryze praktického do tématu, který je na hranici tématu politického. Jako člověk mám v sobě velký rozpor.Jsem velký čtenář a mám velmi detailní pojem o naší politice v současnosti i v minulosti. Vášnivě se zajímám o literaturu historickou (válečnou) a jsem neméně vášnivý čtenář sci-fi. Měl bych tedy být poučen a být schopen politiku jednak chápat a jednak i používat. Neumím to, a jestliže ke konci své volejbalové kariéry jsem došel k názoru, že v každé situaci na hřišti jsem uměl optimálně zvolit řešení a pouze zchátralost organismu mi bránila lidově řečeno dát míč na zem. V politice a taktice jednání se skupinami s  různými zájmy, je to už horší.... (foto: www.pankiv.cz)

Bohužel mají pravdu všichni Ti, co se někdy podivují, že skáči z tématu ryze praktického do tématu, který je na hranici tématu politického. Jako člověk mám v sobě velký rozpor.Jsem velký čtenář a mám velmi detailní pojem o naší politice v současnosti i v minulosti. Vášnivě se zajímám o literaturu historickou (válečnou) a jsem neméně vášnivý čtenář sci-fi. Měl bych tedy být poučen a být schopen politiku jednak chápat a jednak i používat. Neumím to, a jestliže ke konci své volejbalové kariéry jsem došel k názoru, že v každé situaci na hřišti jsem uměl optimálně zvolit řešení a pouze zchátralost organismu mi bránila lidově řečeno dát míč na zem. V politice a taktice jednání se skupinami s  různými zájmy, je to už horší. Druhá věc, která je pro mě charakteristická je, že abych byl schopen něco sdělit, musí mě to téma intenzivně trápit. A teď mě samozřejmě nejvíce trápí situace ve volejbale u hráčů mezi 15 až 20 rokem. Diskutovat se samozřejmě musí, musí se tříbit názory. … , ale musí se také něco řešit. Postup, že věci půjdou svojí cestou a ono to nějak dopadne, někdy fungují a někdy také ne. Jedna jistota tady vždycky je. Ono to opravdu nějak dopadne. Jenže můj osobní problém je, že jsem trénoval juniory ročníku 1981, kteří byli jednoznačně rovnocennými hráči s ostatními hráči reprezentačních celků v Evropě a ve světě. To, že nebyli v absolutní špičce nebylo zapříčiněno špatným řemeslem, to měli výborné. Problém byl v tom, že neměli tolik top osobností jako tehdejší Rusko či jiné státy. Dnes je situace diametrálně odlišná.
Dovedu pochopit, že se v mužstvu či v jedné vrstvě dvou ročníku zrovna neurodí top hráči s parametry slibujícími budoucí reprezentanty. To všechno chápu, ale není mi jasné proč neumíme to řemeslo. Proč v celé šíři ročníku 1989 není klasický přijímač, proč máme problémy s úderovým rejstříkem blokařů, smečařů. Dostávají se do systému opravdu hráči  s horšími vrozenými předpoklady a nebo se trenérská práce za těch posledních 15 let zhoršila. Protože jsem pamětníkem všech možných řešení v posledních 20 letech a bohužel či bohudík leckdy i spolutvůrcem. Vím, že posledních deset let bylo po stránce organizace juniorského a žákovského volejbalu, deset let klidných a standardních. Podmínky i peníze byly nastaveny. Centra měla jistotu a stejně tak sportovní třídy  a stejně tak i soutěže. Peněz nebylo nadbytek, ale také jich nebylo málo. Nastartovala se i metodická obroda. Vycházejí nové knížky, pořádají se kempy. Jenže výsledek je jaksi více než průměrný. Ztratili jsem zřejmě několik organizačních výhod, například ztráta Dukel, větší účast státu na reprezentaci. Svět se stal kolem nás efektivnější, vyrostli noví soupeři. Jenže to nic nemění na tom, že v porovnávání HČJ jsme opravdu horší než třeba současné Švýcarsko. Současné diskuse jsou
podnětné, objevují se stále nové a nové pohledy, ale tyto pohledy ukazují obrovskou propast mezi mnoha aktéry, kteří volejbal provozují. Jsem idealista a věřím názoru, že reprezentace je opravdu vrchol snažení všech sportovců světa, ale také vím, že peníze jsou bohem nad bohy a věta typu to je moje věc, to je můj zájem a vy si dělejte co chcete je nad všemi bohy. Máme demokracii, ale demokracie (jak jsem si někde přečetl nemůže být bezbřehá) není sama o sobě spasitelná. Rozhodnutí se musí činit a pak pracovat. Takže mi znovu napadají některé otázky:

1. Jak docílit v horizontu 4 let zlepšení HČJ?
2. Jak v horizontu 4 let zlepšit výsledky juniorských reprezentačních celků?
3. Jak v horizontu 4 let aspoň udržet volejbal v top 11 sportů?
4. Jak aspoň udržet image volejbalu v televizi a na marketinkové úrovni v dnešní podobě?
5. Jak odolat u chlapců obrovskému náporu florbalu na školách a mít vůbec žákovský volejbal?
6. Jak udržet u trénování bývalé hráče, kteří v současné době netrénují a bylo by dobře aby se zapojili?
7. Jak propracovat lépe systém podpory v krajích masovému volejbalu?
8. Jak se postavit k prudce se rozvíjejícímu volejbalu smíšených družstev a různých amatérských lig?
9.  Jak vyřešit lepší informovanost současných trenérů o metodice v zahraničí?
10. Jak nejlépe vyřešit zřejmě nutnou centralizaci?
11. Jak vyřešit úbytek družstev v krajích?
12. Spojovat kraje nebo nespojovat?
13. Rozdělovat peníze územně nebo podle výkonnosti?

 Těch otázek je celá řada a čekají na řešení a řekl bych, že se řešit prostě musí.

V Příbrami, 15.4.2008                    Jiří Zach