Nevím jestli je to odvážné tvrzení, nebo jen banální a nebo je to typické nošení dříví do lesa. Co mě ovšem k vyslovení tohoto tvrzení vedlo. Vrátil jsem se v neděli 2.3.2008 ze soustředění juniorů 89 a zažil jsem tam zajímavý okamžik. Sobotní ranní trénink, který je normálně od 9.00 hod do 12.00 hod. byl přesunut kvůli basketbalu na 8.00 hodin a od 10.00 do 11.00 jsem se museli klidit basketbalistům ČEZ Nymburk. Využil jsem vzniklé mezery a jal se do teorie chtivých juniorů lít své představy o útočné činnosti. Mám vcelku jasnou představu o tom, jak by junioři měli útočit. Jenže představa je jedna věc a realizace věc druhá.... (foto:www.pankiv.cz)

Nevím jestli je to odvážné tvrzení, nebo jen banální a nebo je to typické nošení dříví do lesa. Co mě ovšem k vyslovení tohoto tvrzení vedlo. Vrátil jsem se v neděli 2.3.2008 ze soustředění juniorů 89 a zažil jsem tam zajímavý okamžik. Sobotní ranní trénink, který je normálně od 9.00 hod do 12.00 hod. byl přesunut kvůli basketbalu na 8.00 hodin a od 10.00 do 11.00 jsem se museli klidit basketbalistům ČEZ Nymburk. Využil jsem vzniklé mezery a jal se do teorie chtivých juniorů lít své představy o útočné činnosti. Mám vcelku jasnou představu o tom, jak by junioři měli útočit. Jenže představa je jedna věc a realizace věc druhá.
Jak jsem se snažil juniorům vysvětlit, proč hrát rychlou střelbu, proč hrát nadlouho, proč hrát více úder 4 než úder 1, proč se pokusit i v mužském volejbale hrát „jednu nohu“, kdy použít ten slavný úder Brazilců – superrychlý úder z doskoku. Viděl jsem trochu zděšení na tvářích nahrávačů a pochybnosti  na obličejích smečařů a blokařů. Najednou jsem měl jasno. Právě pochybnosti nahrávačů, jestli jsou schopni takovou hru realizovat, mě dovedla k jednoduché formulaci. Nejdříve bych ale měl několika větami objasnit jedno veliké podezření, které mám vůči nahrávačům či nahrávačkám. Někdy mám dojem, že mnoha vzletnými frázemi líčíme, jak nahrávači realizují svoji útočnou koncepci, jak v pravý čas změnili zázračně distribuci, jak naprosto geniálně hledají zrovna toho  kdo ten důležitý míč dá na zem. Jsem trochu skeptik. Vím, že řada trenérů a to nejen u žen, v určitých okamžicích nařídí, co se má hrát. A také vím, že řada nahrávačů neví proč zrovna nahrála to, co nahrála. A teď se vrátím k nadpisu. Věc je dle mého názoru daleko prostší. Brazilci nemají nějaké zázračné taktiky, neví toho o soupeři více než ostatní a neskáčou více než ostatní, ale pochopili jednu základní věc, která vyplývá z charakteru volejbalu jako hry. Všechno ve volejbale je buď a nebo. Je toho málo, co se může zahrát  alibisticky, nerozhodně. Z toho vyplývá základní axiom. Musím vše natrénovat do maximální možné dokonalosti. To se asi ví. Jenže Brazilci k tomu přidali analýzu útoku. Jak se vyhnout dvojbloku? Hrát tak rychle, že ho soupeř nemůže seskupit, i když bude reagovat s mírným předstihem. Takže do kůlů hrají maximálně rychle, jak to jen jde, a to ze všech pozic. Pokud soupeř zareaguje tím, že půjde do kůlu s předstihem, zahrají střed nebo doskok. Obojí v maximální rychlosti. Protože soupeř, aby je ubránil nemůže reagovat a pak hrát, ale musí kalkulovat a pak je pro nahrávače čitelný, protože i tu kalkulaci vzhledem k rychlosti všeho musí udělat s velkým předstihem. Jako trenérovi je mi pak jasné, co muselo následovat. Zkusili vše natrénovat tak, jak jsem to popsal.
Prostě trénovali, aby střelbu hráli tak rychle jako létá úder č. 4, natrénovali to po příjmu, bez příjmu, z hlouby  pole. Nediskutovali a trénovali. Pro mé juniory z toho vyplývá jednoduchý závěr. Trénovat tak, aby se  v útoku naučili moji koncepci útoku úplně stejně jako se kdysi naučili bezpečně odbíjet a udržet míč ve vzduchu po neomezenou dobu. To taky bylo v začátcích jejich trénovaní skoro nemožné a teď je to tak lehké.

 V Příbrami 4.3.2008           Jiří Zach