Je pátek 12.30 hod a mně začíná trénink šestých tříd. Někdy skvělá zábava a někdy noční můra. Za pouhých 45 minut stačit využít spontánnosti jedenáctiletých k pohybu všeho druhu. Zároveň je pomalu a nenápadně naučit mít volejbal jako první a hlavní sport. Věčný souboj s bolestí rukou při bagrování a s florbalem, který se hraje ve vedlejší tělocvičně. Možná větší a těžší odpovědnost než trénovat dospělé. Ti už jsou chyceni a jde jen o to trénovat pořádně a správně. Tady to nestačí a navíc nikdy nevíte jestli trénujete ty pravé. Následuje sedmá třída.... (Foto: David Pankiv)

Je pátek 12.30 hod a mně začíná trénink šestých tříd. Někdy skvělá zábava a někdy noční můra. Za pouhých 45 minut stačit využít spontánnosti jedenáctiletých k pohybu všeho druhu. Zároveň je pomalu a nenápadně naučit mít volejbal jako první a hlavní sport. Věčný souboj s bolestí rukou při bagrování a s florbalem, který se hraje ve vedlejší tělocvičně. Možná větší a těžší odpovědnost než trénovat dospělé. Ti už jsou chyceni a jde jen o to trénovat pořádně a správně. Tady to nestačí a navíc nikdy nevíte jestli trénujete ty pravé. Následuje sedmá třída. Už lepší práce. Jsou více chyceni a člověk má pouze starost, jestli dostatečně vyrostou a jestli ti, co se jeví jako nadaní, neskončí kvůli nějaké malichernosti typu florbal, fotbal, tenis, zdraví, drogy, holka, škola, přestane ho to bavit. Pak přichází osmá třída a konečně volejbal. Zatím velmi neumělý, ale již jsou vidět budoucí obrysy. Zřejmě v tomto věku se vaří to hlavní. Když se zde udělá chyba, když se toleruje špatně provedená herní činnost, není již návratu.
Sobota 7.00 hodin a sedám do svého superrychlého PUNTA a mířím směr Praha. V 8.00 hodin sraz s Romanem Jarošem a míříme s kamerou Slavie Praha do Vídně na skupinu A kvalifikace juniorů na ME v Brně. Po několika klasických chybách nacházíme Steinbrunn.
Zdravíme se s trenérem Rakouska Martinem Kopem, který se k nám chová jako správný krajan a člověk má příjemný dojem příbuznosti. Stěžuje si na osud a jeho vylíčení dosavadního průběhu kvalifikace je na jednu stranu příjemný a na druhou stranu přesný opak, nepříjemný. Je jasné, že Rakousko nepostoupí. Příjemné je, že to není zřejmě z příčin ryze volejbalových, ale z důvodů zdravotních. Zranění diagonálního hráče je pro Rakousko citelné oslabení a při omezeném kádru Rakousko smrtící.
Instalujeme kameru a sledujeme, získáváme podklady a také lobujeme u zúčastněných
družstev, aby přijeli na Spring Cup. Zatím je málo družstev a zrušením turnaje přijde reprezentace Česka o úhelný kámen přípravy ( hlavně kvalitní a levný). Na kvalifikaci hrála družstva Švýcarska, Černé Hory, Holandska,Rakouska, Finska, Bulharska. Nebudu daleko od pravdy když vyslovím názor, že na družstva Rakouska, Švýcarska,Černé hory a částečně Finska se díváme jako na volejbalové zelenáče, které máme povinnost porážet. Hlavou mně teď probleskla vzpomínka na Athény. V roce 1998 jsme se SPŠ (průmyslová škola v Příbrami) postoupili na MS organizace Školních sportovních klubů. Bylo tam asi 40 států. Některé velmi exotické. Páteř družstva SPŠ tvořili hráči ročníku 81 – Zach, Rejlek. Skončili jsme na 13. místě. To není podstatné. Podstatné je, že země, které ve volejbale mě byly neznámé, hráli hezký a sofistikovaný volejbal. Stejné to bylo i v Rakousku. Družstva, která kdysi neznamenala nic na volejbalovém nebi, jsou po stránce čistého volejbalu, výborná. To, že nevyhrávají je jednoduché, nejsou z hlediska hráčského potenciálu vyrovnaná. Tu chybí druhý velký blokař, tam zatím chybí diagonální hráč, jinde chybí smečař. Ovšem dojem z jejich hry, pokud se týká herních činností, je skvělý. Výborně přijímají, hrají bez výjimky rychlou střelbu, středoví hráči se správně natáčejí a hrají přes ruku. Všichni blokují ze středu. Všichni výborně provádí převaly. Hra vypadá učesaně a hezky. Každý tým má k dispozici Data Volley a dostává průběžné informace. Prostě vše na úrovni.
Postupují Holanďané, druzí jsou Bulhaři a Černá Hora. Zajímavé je, že družstva Holandska a Bulharska hrají v úplně stejných sestavách jako před rokem, kdy jsme s nimi hráli kvalifikaci v Turecku (s Bulharskem 3:1 vítězství, s Holandskem 0:3 porážka) Ve 22.00 vyrážíme směr Praha. Docela děsivý návrat do Česka a navíc změna času. Jsou čtyři hodiny ráno a odmykám dveře svého bytu v Příbrami. Probouzím se ve 12.00 hodin a v televizi jde opět volejbal. Nejlepší evropské celky hrají v Polsku svá finále a semifinále. Skvělý volejbal, velká návštěva, dlouhé výměny. Někdy neuvěřitelné věci, jako vedení Italů 24:22 a pak porážka 26:24. Neudělat čtyřikrát za sebou ztrátu je v mužském volejbale neuvěřitelná věc. Chválabohu za ní. Volejbal je hlavně hra a hra musí mít občas nepředvídatelný výsledek. Můj kolega Novotný byl ve stejný čas v Berlíně, kde se hrála skupina B kvalifikace. To, co mi sdělil, pro mě nebylo  překvapením. Výborní Poláci a Němci. Všichni ostatní hráli dobrý volejbal. Ostatní skupiny dopadli bez překvapení. Postoupili Belgičané, Slovinci a k nim Holanďané a Poláci. Teď je důležité, kde je naše družstvo. Shodli jsme se, že bychom v obou skupinách skončili na druhém či třetím místě. Jsme prostě někde uprostřed toho evropského pelotonu. Co nám chybí na tu špičku? Lepší základní HČJ: příjem, ale i lepší smečování (technika smečování, pestrost výběru různých úderů, údery přes ruku a také standard rychlé střelby). Chybí nám soustavnost v práci s reprezentací. Ne, nechci již dále psát v tomto duchu. Bude mi podsouváno, že se předem omlouvám apod. Kostky jsou vrženy. Viděli jsem, kde je současné evropská špička, a je na nás, zda se nám ji podaří dohonit a třeba i předhonit. 

V Příbrami 31.3.2008                Jiří Zach