Ne že by mne Radek Častulík přímo vyprovokoval k napsání tohoto článku. Spíše jen urychlil jeho publikaci, protože se už dlouho právě touto problematikou zabývám na krajské úrovni, a tak mi vlastně Radek „kápl do noty“ a nahrál. Berte tedy můj příspěvek jako polemiku s jeho názorem. Problém jak zahájit hru u začínajících hráček (nedokážu odhadnout, jak je tomu u kluků, ale zdá se mi to snad malinko odlišné??) není nový, vzpomínám si, že jsme ho s legendou novojičínského volejbalu Oldou Valentou „řešili“ už někdy v roce 85 a i tehdy jsme dospěli ke stejnému názoru: NE vrchnímu servisu u kategorie mladších žákyň (7.třída). Vlastně ani nevím proč to nakonec Olda, který řídil zcela sám a o své vůli obrovský kolos zvaný „Moravák“, nedotáhl do úplného konce a ve „své“ soutěži vrchní servis nezrušil tak, jak chtěl. Každopádně už tehdy jsme měli naprosto přesně formulované argumenty pro ono NE. Než je však začnu vyjmenovávat, chtěl bych zcela jasně formulovat jinou myšlenku, která s problémem úzce souvisí. Snaha VYHRÁT je naprosto legitimní a žádoucí, je totiž dominantně motivující, a to jak pro hráčky, tak i pro trenéry. To ovšem platí pouze do chvíle, kdy použité prostředky jsou s nadsázkou řečeno „zákonné“. To pro mne mimo jiné znamená takové, které nebudou demotivovat účastníky hry, nebo nebudou „překážkou“ ke zvládání správné techniky. A právě předčasné zahájení hry vrchním servisem splňuje podle mne obě zmiňované podmínky. Všichni se snad asi shodneme v názoru, že vrchní servis je podstatně účinnější zbraní než podání spodní (nejde jen o dobu letu míče - vrchní urazí 12 metrů za 1 s, spodní za 1,5 s, ale také o zcela odlišnou dráhu letu). Důsledky tohoto faktu pak jsou z mého pohledu následující:

 

Ne že by mne Radek Častulík přímo vyprovokoval k napsání tohoto článku. Spíše jen urychlil jeho publikaci, protože se už dlouho právě touto problematikou zabývám na krajské úrovni, a tak mi vlastně Radek „kápl do noty“ a nahrál. Berte tedy můj příspěvek jako polemiku s jeho názorem. Problém jak zahájit hru u začínajících hráček (nedokážu odhadnout, jak je tomu u kluků, ale zdá se mi to snad malinko odlišné??) není nový, vzpomínám si, že jsme ho s legendou novojičínského volejbalu Oldou Valentou „řešili“ už někdy v roce 85 a i tehdy jsme dospěli ke stejnému názoru: NE vrchnímu servisu u kategorie mladších žákyň (7.třída). Vlastně ani nevím proč to nakonec Olda, který řídil zcela sám a o své vůli obrovský kolos zvaný „Moravák“, nedotáhl do úplného konce a ve „své“ soutěži vrchní servis nezrušil tak, jak chtěl. Každopádně už tehdy jsme měli naprosto přesně formulované argumenty pro ono NE. Než je však začnu vyjmenovávat, chtěl bych zcela jasně formulovat jinou myšlenku, která s problémem úzce souvisí. Snaha VYHRÁT je naprosto legitimní a žádoucí, je totiž dominantně motivující, a to jak pro hráčky, tak i pro trenéry. To ovšem platí pouze do chvíle, kdy použité prostředky jsou s nadsázkou řečeno „zákonné“. To pro mne mimo jiné znamená takové, které nebudou demotivovat účastníky hry, nebo nebudou „překážkou“ ke zvládání správné techniky. A právě předčasné zahájení hry vrchním servisem splňuje podle mne obě zmiňované podmínky. Všichni se snad asi shodneme v názoru, že vrchní servis je podstatně účinnější zbraní než podání spodní (nejde jen o dobu letu míče - vrchní urazí 12 metrů za 1 s, spodní za 1,5 s, ale také o zcela odlišnou dráhu letu). Důsledky tohoto faktu pak jsou z mého pohledu následující:

·         vytrácí se MEZIHRA, která je podle mého soudu právě tady jedna z nejdůležitějších věcí.  Vytváříme přeci  VZTAH k volejbalu jako hře a právě díky vrchnímu servisu se v mnoha utkáních této kategorie o hru vůbec nejedná. Všichni známe situaci, kdy nám družstvo na hřišti „postává“ a my bychom chtěli, aby „jezdilo“. Vždyť ale pouze v mezihře vytváříme návyk „tahu“ na míč, návyk neustálé aktivity a pozornosti. Když se navíc na straně soupeře najde někdo fyzicky vyspělejší, stává se ze hry pouze čekání na jeho zkažený servis, který je jinak skoro „nezpracovatený“ (snad  pouze „odrazitelný“ , ale to snad není volejbal). Pouze ve hře, která má pro volejbal tak typický charakter (přihrávka, nahrávka, útok), rozvíjíme všestranně potřebné dovednosti pro další volejbalový růst. Opakuji, že tato hra se nám u dětí vytrácí a mám ten dojem, že to může být jeden z faktorů, proč o ni mnohé ztrácejí zájem.  To je ovšem v době, kdy honíme každou dušičku, jev tristní. Tento fakt mám i statisticky podložený. Při sledování hry jsem použil jednoduchou statistickou metodu, kterou lze popsat následujícím vzorcem:   Csb = Ps + Pz + Ph, ve kterém Csb je Celkový součet bodů v setu získaný oběma soupeři, Ps je Počet bodů přímo ze servisu – eso, přímý bod, zkažený servis - nehraje se, Pz je Počet míčů přepravených k soupeři „zadarmo“ z těžkých pozic, kdy je jakákoliv forma kombinace a tedy i protiútoku (zde myšleno jako záměrné hraní „někam“) naprosto nemožná a hraje se až další rozehra a Ph  je Počet míčů hraných klasickou rozehrou akce po přihrávce, která umožňuje kombinaci a realizaci útoku, který odpovídá úrovni dovedností.  Při sledování cca tří desítek utkání, která se hrála v poslední třetině soutěžního období mladších žákyň, jsem napočítal velmi podobné výsledky. Uvádím zde sety, ve kterých bylo dosaženo nejvíce bodů, ale celkové průměry se liší pouze zanedbatelně:

·         Družstva s nízkou úrovní techniky (obě)        42 Csb (100%) = 25 Ps (59,5%) + 12 Pz (28,5%) + 5 Ph (12%)

·         Družstva se solidní úrovní techniky (obě)       45 Csb (100%) = 23 Ps (51%) + 12 Pz (27%) + 10 Ph (22%)

·         Družstva s dobrou úrovní techniky (obě)       47 Csb (100%) = 19 Ps (40%) + 14 Pz (30%) + 14 Ph (30%)

·         Družstva s nevyrovnanou úrovní techniky      32 Csb (100%) = 23 Ps (72%) + 6 Pz (19%) + 3 Ph (9%)

·         Podobná statistika jako u posledního typu je i v setech, kdy při utkání dobrých soupeřů se hráčka takzvaně „vleze do servisu“, nebo když se psychicky rozsypou „přihrávačky“. Výsledkem jsou někdy až pozoruhodné zvraty ve vývoji utkání (-7, 8,-3)

Vytvoření názoru na výsledky statistiky ponechám na čtenářích, z hlediska motivace ke hře jsou však pro mne tato čísla naprosto nepřijatelná a alarmující. Proto jsem se snažil všemi dostupnými prostředky o změnu v soutěži mladších žákyň v Olomouckém kraji. Přes mnohá úskalí se to částečně povedlo. První polovina soutěže se obejde bez vrchního servisu a já mohu před „pololetím“ znovu statisticky zkoumat a porovnávat. Lepší by sice bylo později ve srovnatelném období vývoje techniky, ale aspoň něco. Výsledky zveřejním. Už teď (po 3 turnajích) ale mohu prozatím pouze „pohledově“ konstatovat, že se hraje podstatně víc, a to je teprve začátek sezóny.

 

·       Další a snad ještě závažnější dopad je do oblasti přihrávky, která je podle mne v současném volejbale klíčovou činností. Aby byla technika této obtížné činnosti zvládnuta co nejlépe, je nutné ji trénovat pečlivě (hrát si s detaily, cizelovat a drilovat), což znamená hlavně nespěchat. Jde o herní činnost technicky velmi náročnou a jakákoliv zkratka v nácviku, vynechání nebo zrychlení některé fáze vede mnohdy k nenapravitelným špatným pohybovým návykům. Předčasné zařazení prudkého horního servisu vede v drtivé většině právě k těmto zkratkám a vytváří pro trenéry starších kategorií mnohdy neřešitelný problém: přeučovat celý pohybový návyk, který je často už tak zafixován, že je při našich dostupných možnostech nepřeučitelný. Navíc je to spojené i s dalším obrovským problémem v oblasti psychiky. Hráčky se mnohdy ze strachu před neúspěchem přihrávce vyhýbají a vytvářejí si v podstatě stručně řečeno spíše návyk strachu ze servisu než cokoliv jiného. Dále je nutné vzít v potaz ještě jeden závažný fakt, který ovšem zatím nemám podložený statisticky (i to je možné ovšem vysledovat), a to je kvalita provedení přihrávky, tedy technika. Většina přihrávek horního servisu v této kategorii je podle mne hraná špatně technicky, snad s výjimkou servisu, který hráčku přímo trefí. Je nutné dodat, že v této věkové kategorii považuji za technicky zvládnutou pouze přihrávku v ose. Do technicky nekvalitních počítám i přihrávky z hlediska herní statistiky „dobré“. Kromě vytváření špatného pohybového návyku vzniká tedy také určitý psychický blok pro spolupráci s trenérem, který by se dal stručně charakterizovat větou: „Proč po mně chce trenér něco zlepšovat, když jsem přihrála „za jedna“. Pak se velmi těžko hráčce vysvětluje, že se jedná o náhodný úder (mladší), nebo že ji špatná technika do jisté míry limituje v maximální výkonnosti (starší).

·         V neposlední řadě je na programu i technika horního servisu. Dlouhodobě mám ověřené, že „špatná“  technika u servisu výraznou měrou ovlivňuje i úroveň techniky smeče (zvláště práce paží a postavení ramen vzhledem k síti). Pokud dobře sledujete servírující hráčky, málokterá servíruje „tak, jak by měla smečovat“, ale „hodně podobně“. Když se na to zaměříte, zjistíte najednou, že to je ten hlavní „kámen úrazu“. Správná technika plachtícího servisu (děvčata používají i na rolovaný servis techniku „plachty“) jen vypadá podobně, ale ve skutečnosti  je diametrálně odlišná. Přesto ale v tomto stadiu učení hráčky (mnohdy i trenéři) obě činnosti směšují a ani jednu tedy nedělají správně. Podrobně se k tomuto tématu mohu vyjádřit snad v nějakém dalším článku, jde o příliš složitou problematiku, která si zaslouží zpracovat samostatně.

 

Z předchozího je jasně patrné, že jsem na rozdíl od Radka přesvědčen, že spodní podání není v žádném případě anachronizmus a i nadále má své pevné místo v posloupnosti učení a stojí před námi pouze otázka, kdy ho nahradit servisem vrchním. Jsem si jistý, že stejně jako na úrovni kraje narazím na spoustu protiargumentů. Nebudu tady záměrně ty již použité a prodiskutované zveřejňovat (snad později), protože tím ponechám daleko větší prostor polemice, ve kterou doufám. V šuplíku si prozatím nechám i vyjádření lidí, kterým jsem návrh na změnu v KPMŽ posílal coby kompetentním funkcionářům, nechci totiž nikoho předem ovlivňovat.

 

Přerov 27.října 2009, Slávek Matěj