Seniorská reprezentace mužů. Výkladní skříň našeho volejbalu. Co k tomu dodat, dovolím si malou glosu. Nechci být advokátem ani hráčům ani trenérům. Tento diplomatický postoj zachovám z toho důvodu, protože si uvědomuji citlivost problematiky. Stejně jako práce s jakýmkoliv kolektivem je založena na mnohdy subtilních až křehkých vazbách, tak ne jinak tomu bude u mužské volejbalové reprezentace. O co vlastně jde.

Osobně mi dost vadí, že si bylo možno v poslední době přečíst v médiích negativní postoj některých hráčů (hráčů, kterých si vážím) k aktuálnímu trenérovi naší reprezentace. Musí přijít malé povzdechnutí, ach jo… Mám skoro chuť říci, že jde o stále stejnou písničku v českém volejbalu. Musím si položit otázku, jaká jsou ta vnitřní pojítka, která dělají tým týmem. Osoba trenéra je zcela jistě zásadní element, ale jde pouze o tento faktor? V dnešní době je podstatně těžší než dříve sestavit reprezentační výběr z nejlepších hráčů země, kteří působí v zahraničních soutěžích. Paradoxem je, že většina hráčů se dostala do kvalitních zahraničních klubů právě přes reprezentaci. Pozor, už to zavání sentimentem a hraním na city. Realita je pragmatičtější. Na reprezentaci budou hráči reflektovat pouze v případě, že jim něco přinese. Společenské postavení, kolektiv, sportovní stránku, naplnění ambicí atd. Tady se hráči, osobnosti, chovají nekompromisně!

Ale já chtěl hovořit o přístupu. Chce se mi říci, že hráče chápu. Nesouhlasím ale již s dlouhodobým postojem, kdy se méně oblíbený trenér jednoduše „odstřelí“… Hráče musím chápat z toho důvodu, že pokud by bylo vše do sebe zapadající, tak se budou chovat přirozeně a nebudou činit problémy. Chce se mi tomu věřit! V době, když jsem byl zván do reprezentace já trenérem Lázničkou nebo později Matějkou, nebylo pro mne rozhodující, kdo je jaký trenér. Byl jsem rád, že můžu přijet. Možná by se moje manýry změnily, kdybych se stal členem základní sestavy a moje důležitost pro tým se změnila… To přiznávám a plně si uvědomuji. V tomto případě a úhlu pohledu jde ale do větší či menší míry o individualistické pojetí. Kdo ho ale nemá? Máme ho v sobě všichni! Co jsou tedy ta pojítka, která mají tu magickou moc, že spojí vše dohromady? Trenér, sponzor reprezentace, manažer reprezentace, předseda svazu… A nebo si hráči řeknou mezi sebou, budeme jezdit a pokusíme se něco uhrát. Ať je to tak či tak, místo toho abychom v časových vlnách (jsme malá země a nikdy nebudeme mít přísun špičkových hráčů v každé generaci) střídali z našeho pohledu maximální výkony s těmi možná o něco horšími (tak jak se nám povede hráčská generace), tak se sami srážíme interními problémy. Když se zadaří, vezmeme prapory a budeme oslavovat vítěze, to náš národ umí, ale už máme problém si říci, pojďme to zkusit a něco tomu obětujeme, třeba i vlastní ego… Což bývá mnohdy největší problém. Pěkné slunečné dny. Ivan Pelikán