Kvalifikační turnaj tohoto významu na území naší republiky je jistě událost, kterou je potřeba vidět na vlastní oči… Dlouho dopředu jsem záměrně použil tento turnaj jako motivační prvek pro mé svěřence, kteří měli slíbený víkendový pobyt na tomto turnaji za splnění výkonnostního cíle v extralize kadetů. Dalším důvodem byla podpora družstva Petra Judy, které si myslím úspěch za odvedenou práci v přípravě zasloužilo! V průběhu soboty a neděle jsme shlédli 5 utkání a 4 tréninky. Organizace výborná, vše z pohledu zvenčí klapalo… Pro mé chlapce šlo jistě o zážitek, když mohli asistovat nejlepším evropským hráčům jejich věkové kategorie přímo na hřišti (v blízkosti hřiště) v průběhu tréninku. Já jsem tuto akci vnímal poněkud jinak. Můj pohled byl především odborný (trenérský).

 

Pokud budu hodnotit od konce, tak musím konstatovat, že výsledek je spravedlivý. Bohužel. Šlo o kvalifikační turnaj a rozhodující byla tři postupová místa. Řekl bych, že o postupu Francie a Španělska nebylo celkem pochyb, ale třetí místo Slovinska, které zaručuje možnost ještě jednoho kvalifikačního turnaje je celkem překvapení. Proč tato tři družstva postoupila? Oproti ostatním týmům – Česka, Rumunska a Estonska měli nejlépe propracovanou fázi hry po servisu soupeře! Tím nemyslím pouze přihrávku servisu, jak bylo často poukazováno, ale vše, co s tím souvisí. České družstvo mělo pouze jednoho hráče, o kterého se mohli v této činnosti opřít, a tím hráčem byl Petr Šulista. V rámci možností přihrával, vykrýval, vytěsňoval prostor… Ostatní hráči za ním zaostávali a to je nedostačující. Pro dosažení lepšího výsledku by byla potřeba mít větší stabilitu a vyrovnanost na postech přihrávajících smečařů! To je základní předpoklad, první tři družstva byla jednoduše volejbalovější v této fázi hry. V tomto družstvo Slovinska předčilo naše volejbalisty ve Žďáru nad Sázavou. Jinak si dovolím tvrdit, že zásadní rozdíl mezi Slovinskem a Českem není a jde o hodně podobná družstva. Pravděpodobně zásadní roli sehrála i psychika…

Prakticky všechna družstva hodně používala naskočený plachtící servis. Právě agresivní, plachtící servis, který byl veden těsně nad sítí, dělal velké problémy na přihrávce většině hráčům. Šlo v podstatě o to, kdo udělá, respektive neudělá více chyb a nedovolí rozvinout soupeři jeho ofensivní potenciál. Za jednu z důležitých věcí považuji správné taktické využití plachtícího servisu. Například Francouzi měli ihned informaci, kam se mají servisem trefit a hráči to poctivě plnili. Někteří jiní hráči (i čeští) servírovali plachtu pořád do jednoho místa (celý turnaj…). Nejčastější chybou u přihrávky plachtícího servisu bylo proklouznutí míče přes prsty přihrávajícího hráče. Tady byl vidět rozdíl v technice přihrávky u jednotlivých hráčů i týmů. Ti, kteří měli největší úspěšnost, přihrávali míč více před tělem (méně nad hlavou) do silně zpevněného košíčku s doprovodem pohybu paží proti míči! Důležitý je rychlý výběr techniky přihrávky – prsty nebo „bagrem“ a práce nohou! Zakončím rozbor v tomto místě, protože bych se ještě rád krátce zmínil o tréninku jednotlivých družstev.

V průběhu nedělního dopoledne bylo možno spatřit při tréninku skoro všechna družstva. Postupně jsme viděli týmy Španělska, Slovinska, Česka a Francie. Vzhledem k tomu, že šlo o předzápasový dopolední trénink, nelze celkem nic zásadního vyzdvihnout, i když… Přístup a volbu tréninku zásadně ovlivnila situace v tabulce. Španělé byli ve velice dobrém rozpoložení. Šlo více méně o individuální tréninkovou záležitost. Pouze tři přihrávači měli povinnou, asi 15 minutovou pasáž. Trenér se ujal servisu plachtícího podání (ze země), který měl evidentně v „ruce“. Dva hráči byli vedle sebe na šířku poloviny hřiště. Třetí pod sítí, který chytal míče po přihrávce. Trenér servíroval na „půl plynu“, ale trefoval všechny kouty a rohy celé poloviny hřiště. Přihrávající hráči si upevňovali techniku a sebevědomí… Zajímavé bylo, že všichni tři vypadali technicky při přihrávce jako přes šablonu! Tím jsou myšleny úkroky, pohyb paží, pohyb pod míč, rozkročení nohou atd. Vzhledem k tomu, že se jednalo o individuální trénink, bylo přesto vidět, že je trenér Maldonado Ricardo důsledný a komentuje skoro každý pohyb hráče. Jinak hráli nohejbal přes volejbalovou síť a povinně posilovali s gumou. Slovinci, to byla česká klasika, delší fotbálek a následně přihrávka servisu (úroveň zápasového servisu) ve dvojicích na celé hřiště. Individuálně hráči útočili. S příchodem českého národního družstva přišlo i něco málo nervozity. Ve vzduchu byla cítit důležitost okamžiku. V tréninku byla zakomponována technika obrany na síti, útok, ale hlavně přihrávka ve dvojicích (již tady šlo vidět, že Petrovi hráči nejsou ve své kůži). Francouzi pojali trénink s podobnou strukturou jako naše družstvo s tím rozdílem, že první část vedl kondiční trenér, který kladl důraz na rychlost (starty z poloh) a dynamická cvičení. Asi nejvíce ze všech družstev útočili.

Útočný potenciál prokázala všechna družstva. Právě útočná potence je základní předpoklad úspěchu. Somaticky a fyzicky byla většina týmů vybavena velice solidně. Rozdíl byl v individuálních schopnostech jednotlivců. Komplexnost a preciznost hráčů byla dalším předpokladem k úspěchu. Technické nedostatky a slabiny byli soupeřem rychle odhaleny! Družstvo, které nebylo schopno pravidelně a za jakéhokoliv stavu hrát úspěšně na „ztrátu“ nebylo v konečném efektu vítězné. Týmu Petra Judy se dařila hra v určitých rotacích velice solidně, ale vždy (zápasy se Slovinskem, Španělskem a Francií) se našla postavení, kdy jsme začali ztrácet body. Jednak to bylo způsobeno nevyvážeností jednotlivých herních seskupení, ale i schopností soupeře využít slabiny protivníka! Mimo tyto technické záležitosti byl celkový projev našeho týmu na úrovni.

A jak na tom jsou první dvě družstva této kvalifikace Španělsko a Francie? Stručně řečeno o krok dále… Rozbor jejich hry by trval jistě delší dobu, ale shrnul bych to takto: Individuálně na potřebné úrovni, takticky vyspělí s nutnou herní disciplínou a to vše podpořeno značným sebevědomím. Podrobněji snad někdy příště…

A diváci? Skvělí…

 

Ve Žďáru nad Sázavou, 15. 4. 2012, Ivan Pelikán