Myslím si, že je stále vhodná doba polemizovat nad neúspěchem našich juniorů v kvalifikaci o mistrovství Evropy. Čas opravdu rychle běží a každé čekání a určitá pasivita má za následek stagnaci ve vývoji našich elitních družstev. Téma je o to zajímavější, že Petr Juda a jeho realizační tým přistoupili k přípravě vskutku poctivě! Chce se říci, že z pohledu českého systému přípravy udělali maximum. Pravidelně se konaly reprezentační srazy, družstvo nastupovalo v dlouhodobé soutěži mužů a hráli i na mezinárodním poli. Přesto to k postupu nestačilo. Když k tomu přidáme ještě Petrovu důslednost… Můžeme jistě

říci, že sportovní výkon a posléze výsledek ovlivňuje faktor psychiky, štěstí, zdraví atd. My ale víme, že problém je složitější a naráží na koncepčnost, která by měla plodit v našich podmínkách, alespoň v generačních vlnách evropskou kvalitu. Proč tomu tak není v této kategorii hráčů, je jen velice těžce popsatelné v několika větách či článcích. Z toho důvodu jsou nové diskuse na toto téma stále aktuální.

Vše začíná u trenérů mládeže, ale přesto nejsem takový optimista jako Zdeněk Haník. Nemyslím si, že se nám podaří v krátké době zásadním způsobem zkvalitnit trenérskou práci na všech stupních mládežnických kategorií. Je to jistě rozhodující faktor pro další kvalitativní rozvoj našich hráčů, ale viděl bych to jako proces, který bude chtít čas i trpělivost! Aktuálně vidím cestu v efektivnější práci s talenty a to již od žákovských kategorií (stále hovořím o práci na úrovni elitních jedinců). Při zachování nastoleného trendu (minivolejbal, rozvoj mládežnické základny, vzdělávání trenérů atd.). Nezbytná je komunikace mezi trenéry reprezentací a oddílových trenérů. V určitých případech si dovedu představit i intervenci svazových orgánů. Práce na úrovní KCM neplní svoji roli! Pokud již máme systém takto nastaven, krajská centra by měla být nositelem myšlenky sjednocení metodiky plošně na celém území ČR (minimálně v zásadních bodech). V tom bych viděl smysluplnost. Mám dojem, že tato centra mají aktuálně za úkol připravit krajské týmy na jeden celostátní turnaj ročně (Myslík). To je asi tak vše. Pracují všichni trenéři KCM podle stejných koordinovaných not? Vždyť právě v těchto výběrech jsou potencionální adepti reprezentací!  Opět jeden z nástrojů, který není v zásadě špatnou myšlenkou, ale sami ho děláme nefunkčním.

Nemyslím si, že jsou všichni trenéři například ve Španělsku nebo Belgii na nejvyšší odborné úrovni, ale v určitém okamžiku začíná mít jejich práce s elitní skupinou hráčů větší „tah na bránu“. Náš systém mládežnických soutěží je poměrně zkostnatělý a z pohledu produkované kvality ne vždy optimální. Již od kategorií starších žáků „jedeme“ v zažité praxi. Malí (výškou) jdou nahrávat, šikovnější přihrávají a smečují no a vysocí (pokud jsou) se někde schovají – na síti blokují a vzadu je zakryjeme. To je vzorec, který v této věkové kategorii vede k relativnímu výsledkovému úspěchu… Postupem kategoriemi (a jak se úroveň a nároky na špičkovou hru mění) začíná mít tento vzorec jinou podobu a mnohdy zjišťujeme, že se něco prošvihlo! V tuto chvíli nějaká byť relativně dobrá umístění v republikových žákovských soutěžích ztrácejí na podstatě!  Jistě, z pohledu výchovy elitních hráčů a ne ambicí klubů, trenérů a jejich dílčích úspěchů.

 Jednou z nejtěžších činností ve volejbalu je útok po přihrávce (obraně). Není až tak podstatné, že to pro někoho bude nebo nebude později jeho „obživa“, ale tento pohybový řetězec by měl dle mého názoru zvládnout každý hráč již od žákovského věku! Jde o velmi dobrou průpravu (faktor akce a reakce, koordinace, prostorového odhadu, výběru adekvátní techniky, práce nohou atd.). Na konci mládežnického věku (v juniorech) vidíme u většiny hráčů nepřirozenost pohybu a nezvládnutí této herní činnosti! Mnohdy i u hráčů, kteří to mají v „popisu práce…“ Je zřejmé, že ne každý jedinec má potenciál zvládnou post přihrávajícího smečaře ve vrcholové podobě, stejně jako ne každý se stane například nahrávačem, ale všichni by se měli periodicky věnovat nácviku této činnosti. Tady vzniká ta „volejbalovost“ v pravém slova smyslu. To je to, co rozhoduje utkání a v čem nás konkurence dohnala a předehnala. Podstatné je, že základy této herní činnosti rozvíjíme již velmi brzy! Ano, začátky jsou u minivolejbalu, ale potom někdy v kategorii starších žáků, kdy začínáme hrát „velký volejbal“ mnohdy brzdíme hráče v dalším komplexnějším technickém a herním rozvoji. V dobrém úmyslu, někdy z neznalosti a někdy (často) pod tíhou výsledků… Fakt, že nevychováváme dlouhodobě kvalitu na postech přihrávajících smečařů, je dle mého názoru systémová chyba, ale v žádném případě ne náhoda! Pokud nevedeme tréninkový proces v duchu komplexnosti, tak nemůžeme vychovávat komplexní jedince a mládežnický věk musí sloužit především k osvojení komplexního technického pojetí! Není to pouze o tom, že mladému hráči řekneme: „Tady se postav a takto to budeš přihrávat…“ To vede k tomu, co často vidíme u našich hráčů, že z pohledu techniky nepřecházejí plynule z jedné technické polohy do druhé, nepůsobí to „volejbalově“. Musíme je učit použít na danou situaci adekvátní techniku a její varianty a rychle aplikovat.

Pokud postavíte průměrně vysokého žáka na vzdálenost asi 3,5 až 4 metrů od sítě na přihrávku servisu, záhy hráč i trenér zjistí, že některé servisy hráče přelétnou. Následná reakce trenéra i hráče je přirozená, postaví hráče více do zadních partií hřiště. Tím ovšem omezí rozvoj vykrytí prostoru vzad za hráče. Pohyb vzad není přirozený a je koordinačně poměrně složitý (je nutno rozvíjet). Dále přijde pokyn, že s míči, které padají více dopředu (před přihrávajícího hráče), mu pomohou hráči přední vlny a zmiňovaný přihrávající hráč pokryje pouze zadní partie hřiště. Vyřešíme to tedy taktikou (šalamounsky, jak je nám Čechům vlastní), ale v tom okamžiku nejsme důslední na techniku (neobětujeme nějaký ten bod ve prospěch rozvoje techniky). Taktika tedy zvítězí nad technickou stránkou věci. Již v kadetském věku by měla být technikav symbióze s taktikou! V žákovských kategoriích by měla mít „navrch“ technika!  Pointa je ta, že velice brzy (za 2 - 3 roky) bude výchozí postavení hráče pro příjem plachtícího podání více k síti a tím se hodně věcí mění. Postavení paží, výběr techniky, vykrytí jiného herního prostoru a nejpravděpodobněji i výběr adekvátní techniky přihrávky. Podívejme se například na turnaji Českého poháru starších žáků, jak tuto problematiku řeší jednotlivé týmy. Pomůžu vám, každé družstvo jinak, tak jak jim to vyhovuje! Jak to potom může vypadat později na srazu hráčů, například u nějakého výběru RD? V tom je ta podstata koncepčnosti a metodického uvědomění v rámci volejbalového hnutí, které si snaží vytvořit optimální podmínky pro dosažení úspěchu na mezinárodním poli! Tento druh disciplíny nám bohužel schází. Nebuďme naivní, všichni trenéři nebudou táhnout stále za jeden provaz, ale ta profesionalita a základní principy tam musí být! Trenéři jsou a musí být osobnosti. Prosazují svůj postoj a názor, ale švejkovství v tomto případě není na místě…

Promiňte, na začátku jsem napsal, že problém naší výkonnostní stagnace v kategorii juniorů je komplexní záležitost a několik vět nestačí, proto ani problematika přihrávajících smečařů nebude jediným problémem, ale někde je potřeba začít a to třeba zrovna tam, kde se hra v pravém smyslu tvoří… Ivan Pelikán

Na Bludovickém kopci, dne 28. dubna 2012