Nevím, jak bych začal, aby v tomto článku mohlo být něco pozitivního. Zatím mne nic nenapadá, ale snad k tomu nějak „dokráčím“. Kdysi v roce 2001 jsem na základě nesmyslného výkladu pravidel o „clonění“ v tehdejším „Zpravodaji ČVS“, který umožňoval beztrestně kolektivně clonit, rozproudil debatu na toto téma. Z trenérské obce tehdy docela jednoznačně zaznělo jasné NE clonění u mládeže. Myslel jsem si tedy, že už se k tématu nebudu muset vracet. První pochybnost a zaváhání vznikly na historicky prvním „barevném minivolejbalu“ v Nymburce. K mému zděšení tam některé týmy clonily už v modrém a věřte nebo nevěřte, i v zeleném dresu. Znovu jsem se setkal se záměrně stavěnou kolektivní clonou na „Neoficiálním MČR“ mladších žákyň v Brně. Opět jsem jen kroutil nevěřícně hlavou. Poslední pomyslnou kapkou, kterou má trpělivost opět přetekla, bylo 1.kolo ČP v Přerově. Nejen že mnohé týmy velmi efektivně používaly pětičlennou clonu, ale hlavně k mé hrůze trenéři těchto týmů jednak zapírají, že to hráčky učí a jednak argumentují tím, že když cloní ostatní, budeme clonit taky.

Podle mne jsou obě zdůvodnění zcestná a rád bych je zde trochu rozebral.

1. 1.první řadě jde o jednoznačné porušení pravidel a to takových, které výrazným způsobem ovlivňují výsledek utkání. Jsem maximálně tolerantní (na rozdíl od rozhodčích) k velikosti čísel na dresech naší omladiny (pokud jsou), rozhodně netrvám na tom, aby hráčky při „tajmu“ nestály nohou na čáře, nebo aby seděly, stály nebo kdovíco dělaly v nějakém (málokdy) vymezeném prostoru. To jsou totiž pravidla, která hru neovlivňují a jsou tady vlastně hlavně proto, aby rozhodčí mohli ukazovat, jak pravidla znají a že oni jsou ti, kdo vlastně utkání ovládají. Pokud se ovšem jeden ze soupeřů (nebo i oba) výrazným a zcela evidentně záměrným způsobem snaží znevýhodnit svého soupeře v rozporu s pravidly, nenechává mne to klidným a musím se ozvat.
2. 2.Už slyším (a zaslechl jsem ho mnohokrát) argument, že když to rozhodčí nepískají, tak proč bych to nedělal. Souhlasím pouzetím, že by arbitři měli pravidla dodržovat. Problém je v tom, že jsou dílem líní, dílem neschopní a dílem poučení (semináře rozhodčích), že to pískat nemají přesto, že to je velmi jednoduché a spočitatelné dopředu, co clona je a co není. Není to ovšem argument pro používání. Zcela jasně to vyzní na jiném příkladu. Copak si mohu říkat, že když mne nikdo nechytí a nepotrestá, mohu krást? Kdybych se na tuto otázku trenérů zeptal, jsem přesvědčen o tom, že se nenajde ani jeden, který by mi odpověděl kladně.
3. 3.To samé platí pro argument – když to dělají jiní, budu taky. Copak mohu krást, když kradou jiní a získávají tím oproti mně nemalou výhodu (tedy pokud nejsou náležitě potrestáni)? Ať se na mne nikdo nezlobí, ale takový argument je pro mne pouhé alibi a může mne pouze mrzet, že ho používají i lidé, které mám za rozumné.
4. 4.U mne neuspěje ani argument – naučily se to samy a já jim to nebudu vymlouvat, když to používají jiní. Opět to samé. Jenom alibi nikoliv ospravedlnění.

Jednoduše shrnuto u mne s jakýmkoliv zdůvodněním používání clony nikdo neprojde. Kolektivní clona je hrozná zbraň a mohu všem jenom doporučit, ať si to na svém tréninku zkusí na vlastní kůži. Myslím si, že ti, kteří ji používají, velmi dobře vědí, o čem mluvím a ti, kteří ji nemají ve svém repertoáru, zjistí po několika míčích, že mám pravdu. V neposlední řadě, když už nepočítám porušení pravidel, je stavění clony u mládeže hrůzostrašné i z metodického hlediska. Tyto hráče teprve učíme přihrávat a hra je přirozeným pokračováním tréninku, kdy mají hráči už dostatečně ztížené podmínky herním stresem – každá chyba je penalizována. Clona de facto znemožňuje vidět míč po celé jeho dráze (proto se staví) a tím zmenšuje časový prostor pro pohyb nohama při přihrávce, který je jedním z nejproblematičtějších a nejtěžších ve volejbale vůbec. Ve výsledku dobře postavená clona učí jiný než správný pohyb nohama.

Abych naplnil název svého příspěvku, chtěl bych na závěr vyzvat všechny trenéry mládeže, aby dodržovali literu pravidel (a to i přesto, že ji nedodržují rozhodčí) a aby se ke svým protivníkům (nebo vlastně kolegům na druhé straně sítě) chovali slušně. Vždyť jim jde nakonec přece o stejnou věc – volejbal. Je mi jasné, že jsem mnohým se svou výzvou k smíchu a mnozí mne budou považovat za naivního snílka a někteří dokonce za blbce, přesto si tento článek nemohu odpustit. Prostě považuji clonu za trenérský nešvar (tím neomlouvám rozhodčí), budu proti ní neustále bojovat a je mi docela jedno, co si o mně kdo myslí.

V Přerově 5.12.2012               Slávek Matěj