Akce typu mistrovství světa či olympijských her jsou indikátorem toho, jaký vývoj nabere volejbal v příštích letech. Mistrovství světa mužů v Itálii ukázalo, jakým způsobem se budou řešit herní situace, které jsou týmy často opomíjeny, totiž protiútok po vybraných míčích. Michael Warm, trenér rakouského národního týmu, shlédl zápas mezi Srbskem a Kubou, tedy mezi týmy, jejichž hra je natolik rozdílná, že bychom těžko hledali k těmto týmům paralelu. Na straně jedné naprosto precizní, kvalitní provedení herních činností spojených s týmovou sehraností. Na straně druhé atletická, fyzická dominance Kubánců. Srbsko zvítězilo nad Kubou 3:1 (-16,19,22,19). Spokojený fanoušek, který pozoroval utkání a kterému by bylo zabráněno dívat se na stav, by jistě řekl, že Kubánci jsou jasně lepším týmem.

Na každý vítězný míč Kubánců byla radost se dívat. Krásně, tvrdě vyhrávali Kubánci své výměny. Pokud hráči z ostrova Svobody dokázali přihrát, rozpoutala se taková útočná mašinérie, kterou nedokáže zastavit žádný světový tým. Skoro s nepochopitelnou lehkostí ovládli Kubánci vzdušný prostor nad palubovkou. My trenéři jsme však postupně ve druhém setu pozorovali, jak Srbové poskytnuté šance po po vlastní obraně, kterých bylo opravdu málo, postupně začali konsekventně využívat, zatímco Kubánci přestali stoprocentně proměňovat své příležitosti. Čím déle zápas trval, tím více jsme mohli pozorovat rozdíl, který byl jasně vidět v proměňování útočných akcí po vybraných míčích. Uspokojit se s tvrzením útočné neschopnosti kubánských útoční by bylo příliš laciné, neboť jsme útočnou dominanci Kubánců popsali již v první části textu.

Díky lepší obraně na síti a v poli měli Srbové větší šanci zakládat protiútok. Ve čtyřech setech se stalo pouze jednou, že srbští volejbalisté nedokázali po zpracovaném míči v obraně založit protiútok. Jinak každý hráč vždy věděl, co musí v jednotlivých herních situacích udělat, hned bylo jasné, kdo je zodpovědný za nahrávku. Je samozřejmé, že hlavním aktérem nahrávky byl Nikola Grbic, nahrávač srbské reprezentace, ale v herních situacích po vlastním podání často také střední blokaři a libero. Organizace obrany Kubánců byla oproti Srbům daleko méně propracovaná. Často se stávalo, že pro nahrávku šli dva hráči a jeden z nich se prosadil. Dvakrát se dokonce stalo, že byla odpískána chyba, protože se hráči mezi sebou nedohodli. To jsou věci, které jsou velice důležité pro vítězství a jsou lehce trénovatelné.

Příklady komunikace:

·         Zodpovědnost v herních situacích po vlastním podání je vždy nahrávač. Pouze pokud on sám zjistí, že již míč nemůže hrát, musí zvolat jméno hráče, který jeho úlohu převezme.

·         Vždy, když nahrávač sám brání míč v poli a nemůže již provést nahrávku, přebírá úlohu za nahrávače vždy střední blokař.

·         Podobně může být libero tím zodpovědným za nahrávku v případě, že nahrávač nemůže nahrávat.

Velice důležité je, aby každý trenér se svým týmem jednoznačně rozhodl o kompetencích a zodpovědnosti na hřišti během těchto situací. Čím jasněji jsou určeny oblasti zodpovědnosti, o to jednodušeji se hráčům tyto situace řeší. Nejsou-li tyto situace jasně vyloženy, bude se stávat, že po nich bude trenér často nevěřícně zvedat ruce, že jeho tým již poněkolikáté po úspěšné obraně nezaložil protiútok.

Ve vrcholné podobě volejbalu je nahrávač ten, kdo přebírá zodpovědnost za nahrávku v situacích po vlastní obraně. Pouze pokud sám brání první míč, přebírá jeho úlohu nejčastěji hráč v zóně V, ať už libero nebo blokař. Letí-li míč od nahrávače při přihrávce příliš k síti, může střední blokař převzít roli nahrávače, tím je jasné, že hráči v zónách V a III spolu musí výborně komunikovat. Pouze v nouzových situacích jsou do nahrávky zapojeni diagonální hráči nebo smečaři, protože jejich úkolem je se připravit na protiútok, aby získali v útočné fázi bod.

Než zapadnou jednotlivé části přesně do sebe, jako je to vidět právě u světových špičkových týmů, musí se hodně trénovat. A to platí pro jakoukoli úroveň. Právě chyby, které se v této oblasti stávají, odráží práci trenéra, který je za tento tým zodpovědný.

Jde o kvalitu  

Ještě markantnější rozdíl mezi hrou Srbska a Kuby byl v kvalitě nahrávky. Zatímco Srbové skoro vždy po vlastní obraně dokázali připravit protiútok pro své nejlepší útočníky Miljkoviče a Kovačeviče, museli kubánští útočníci často útočit z nahrávek, které byli buď dva až tři metry od sítě, nebo létaly až za anténkou. Protože mají hráči často problémy v útočných situacích po vlastní obraně s rozběhem, stává se přesnost nahrávky ještě důležitějším faktorem. Třikrát se v utkání stalo, že Srbové dokázali nahrát svým útočníkům ze vzdálenosti až 12 metrů od sebe a bylo jedno, jestli nahrávali odbitím vrchem nebo spodem. Tady byl největší rozdíl mezi oběma týmy. To rozhodlo o tom, že tělesně méně zdatní Srbové nakonec v útočné činnosti jasně dominovali.

Přeneseno na nižší úroveň je rozdíl ještě jasnější, protože útočící hráči mají ještě větší problémy vypořádat se se složitými útočnými situacemi po vlastní obraně. Proto by se trénink útočného úderu po vysokých nahrávkách měl vyskytovat v každém tréninku. To se v mnoha družstvech nestává, protože se tým často zaměří na jednodušší situace, které vedou lehce k úspěchu. To je však chyba, protože mnoho zápasů se rozhoduje v protiútoku a tam hraje přesná nahrávka vedle komunikace největší roli.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 11/2010