Volejbal je sport nekontaktní, ale to vůbec neznamená, že nohy i další končetiny a koneckonců i nekončetiny, jsou v bezpečí. Kdo jste viděl jak brutálně se mnohdy „kontaktují“ nohy smečaře z jedné a blokaře z druhé strany na jednom malém místě přímo pod sítí, jistě znáte onen pocit napětí, mnohdy doprovázený lehkým mrazením. Přežijí..., nepřežijí...? Mám samozřejmě na mysli vazy, kosti, klouby atp. Těch možností je víc: kolize se spoluhráčem patří k nejčastějším, ale stačí jen obyčejné špatné došlápnutí, ztráta koordinace, prsty „zabodnuté“ do míče, nebo míčem vylomené atd. Sádry, dlahy, ortézy, obinadla, tejpy... někdy jich je na střídačkách požehnaně. A to jsem ještě nezabrousil do zranění přicházejících nenápadně, pomalu, vytrvale, která spolehlivě a často dlouhodobě poškozují menší či větší součástky našich tělesných konstrukcích.

K některý zraněním jsou náchylnější spíše mladší hráči, které nezkušenost i přemíra snahy vhání do situací kdy se snadno může cosi nežádoucího přihodit. Jiným problémům naopak svědčí dlouhodobým používáním opotřebený organizmus hráčů zkušených. V každém případě zranění, ať tak či onak, k volejbalu patří.

 

Jaké máte zkušenost s volejbalovými zraněními? Není jich zbytečně moc? Co všechno by se dalo udělat aby zranění ubylo?

Michal Němec, 3. prosince 2011