O hleznu a jeho poranění jsem psal již ve dvou článcích. Protože je to už několik let, kdy tyto články vyšly a protože se člověk vždy někam posouvá a občas přehodnocuje své názory. Někdy je více radikální a někdy na radikálnosti ubírá. Z tohoto důvodu bych znovu utřídil své názory na poranění, které si diagnostikuje jako podvrtnutí (distorse) hlezna.

Nejprve stručné anatomické poznámky: Vlastní hlezenný kloub se skládá z vidlice kostí holenní a lýtkové. Ty tvoří vnitřní a zevní kotník. Druhou část kloubu tvoří kost hlezenná. Celý kloub je zpevněn kloubním pouzdrem a zesilujícími vazy. Mezi vnitřním kotníkem a hlezennou kostí je to deltový vaz, který má dvě vrstvy. Na zevní straně jsou tři jednovrstevné vazy: jeden mezi lýtkovou a patní kosti a dva mezi lýtkovou a hlezennou kostí. Tyto struktury tvoří tzv. statické stabilizátory kloubu. Při zátěži jsou důležité i dynamické stabilizátory. To jsou šlachy svalů, které jdou za zevním (2) a vnitřním (3) kotníkem. Ty reagují na změnu postavení hlezna při dopadech a stabilizují kloub proti jeho porušení. Když však násilí je větší, než stabilizátory jsou schopny vykompenzovávat, potom dojde k poranění.

Při volejbale je to zpravidla násilí při dopadu na zevní hranu nohy a násilí jde postupně přes zevní kotník a jeho struktury až po vnitřní. Většinou násilí poruší jenom zevní struktury. Narušuje se kloubní pouzdro a mohou se porušit i zesilující vazy. Dynamické stabilizátory se neporuší téměř nikdy. To už by muselo být násilí. Nikdy jsem to neviděl. Může však prasknout kost. Podle klinických příznaků je potřeba rozhodnout o rychlosti a způsobu ošetření. Často je obtížné okamžitě zajistit lékařskou pomoc s dostupnými vyšetřeními. Takže se musí trenér nebo sportovec rozhodnout sám. První rozhodnutí je: můžu se na končetinu postavit nebo ne a udržím se na ní? Pokud to nejde, je třeba uvažovat o těžším poranění, buď o poranění více vazů nebo i o zlomeninu kosti (na druhou stranu i na zlomenou kost se dá občas i jenom s lehkou bolestí postavit). Pokud to jde, bývá to nejčastěji poranění pouzdra případně i vazů. Dalším důležitým úkonem bývá pohmatem zjistit, kde to bolí. Kost bolí na kosti a vaz v jeho průběhu. Hodně často se to plete i u lékařů, byť to vypadá až směšně. Tyto dvě vyšetření i laicky provedené zpočátku stačí. Samozřejmě, že nám ani neunikne velikost otoku a míra bolesti. I když ta je dost často zavádějící a mnohdy matoucí. Když jsme byli v Itálii s mužskou reprezentací, tak si při tréninku zranil hlezno italský smečař Zajcev. Řval jak tur, nemohl se na nohu postavit, odnesli ho. Večer se objevil s berlemi, druhý den již došlapoval, další normálně chodil a za týden hrál. Proto na počáteční křik a demonstrativní válení po zemi moc nedejte. Dále bychom měli přistoupit k základnímu ošetření. První, co bychom měli udělat, je dát nohu do klidu a zabránit dalšímu zvětšování otoku. Otok je vlastně krevní výron z přetrhaných cév. Led cévy stahuje, komprese rovněž a zvednutí končetiny do zvýšené polohy snižuje tlak v končetině. Otok však může narůstat i přes všechna tato opatření. To svědčí po závažnějším poranění. U lékaře potom je třeba udělat základní vyšetření a k vyloučení poranění kosti i rentgenový snímek. K posouzení rozsahu poranění vazů mnohdy stačí jen klinické vyšetření. K lepšímu se může přidat vyšetření ultrazvukem (musí to však dělat jen ten, kdo tato vyšetření dělá a je zkušený) nebo případně i magnetická rezonance. To je však vyšetření velice drahé a radil bych ho moc nepožadovat. Rentgenový snímek stojí několik stovek, kdežto rezonance několik tisíc a to musí někdo zaplatit. A nikdy to není jenom zdravotní pojišťovna. Všechna vyšetření se dělají s jediným cílem. Jak potom poranění hlezna léčit? Jsou dva základní postupy: konzervativní nebo operační. O tom bych se zmínil příště. Jen dnes bych ještě zdůraznil: při téměř jakémkoliv poranění hlezna, kdy jsou přítomny příznaky jako je otok, bolest při zátěži i v klidu, je první fáze léčení stejná. Tou je klid, led, znehybnění (jednou jakou fixací: sádra, plast, orteza) a odlehčení. Od dalšího stavu se odvíjí i další léčba. Zde se názory mohou různit. Každopádně veškerá léčba musí vést k tomu, aby se sportovec co nejrychleji vrátil do aktivního života s vyléčeným poraněním.

 

Velké Meziříčí, 19.10.2011 Petr Juda