V posledním čísle časopisu Tělesná výchova a sport mládeže, který vydává pražská FTVS a které vyšlo 2.11.2011, její šéfredaktor prof. Lubomír Dobrý v referátu na straně 46 se zabývá tématikou zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity. Protože je článek velice zajímavý a ještě zajímavější je odkaz na publikaci autorů Dobrý, Semiginovský: Sportovní hry, výkon a trénink, která vyšla již v roce 1988 v nakladatelství Olympia, chtěl bych vás stručně s tímto seznámit. O podobné problematice jsem již psal v souvislosti s kondičním tréninkem v posilovně. Podobně psal kdysi M. Vavák a o knize se zmiňoval několikrát i Zdeněk Haník. Takže to určitě není nová problematika. Autor srovnává dva druhy tréninkových režimů a jejich podíl na zvyšování oxidativní a neoxidativní kapacity organismu. K vysvětlení: oxidativní kapacita, neboli aerobní, zde k energetickému krytí potřebujeme dostatečný přísun kyslíku, a neoxidativní, anaerobní, kdy je energie získávána bez přísunu kyslíku. Tento systém můžeme ještě pro úplnost rozdělit na laktátový, kdy nevzniká jako odpadní produkt kyselina mléčná, a laktátový, kdy vzniká. Vše záleží na délce zatížení.

Byly tedy srovnávány dva druhy tréninků. Nepřerušovaný se střední intenzitou, kde se předpokládá závislost především na oxidativním (aerobním) metabolismu, a přerušovaný trénink vysoké intenzity s využitím neoxidativniho systému energetického krytí. Dále jsou uváděni autoři experimentálních studií a způsoby jejich hodnocení. Vždy měli k disposici dvě skupiny sportovců, které vystavili různému stupni zatížení. U první bylo použito nepřerušované zatížení střední kapacity. Úroveň zátěže byla stanovena maximální spotřebou kyslíku (VO2 max) a u této skupiny bylo použito zátěže na úrovni 70% VO2 max. Frekvence zatěžování byla 5x týdně po dobu 6 týdnů. Se zvyšující se spotřebou kyslíku byla i zvyšována intenzita. Druhá skupina byla vystavena přerušované (intermitentní) zátěži s maximální intenzitou rovněž po dobu 6 týdnů. V jednom intervalu bylo 7-8 zátěžových intervalů na úrovni 170% VO2 max. Jednou týdně bylo vloženo 30 minutové zatížení na úrovni 70% VO2 max, podobně jako v první skupině. Jiné studie pracovali prakticky stejně nebo velice podobně. Výsledky sledování první skupiny (nepřerušovaný trénink střední intenzity) přinesl zvýšení VO2 max o 5%. Tedy specifický trénink na oxidativní kapacitu přinesl výsledky. Neovlivnil však neoxidativní kapacitu. U druhé skupiny se neoxidativní kapacita zvýšila již po 4 týdnech o 23%, na konci potom o 28%. Zvýšila se však také oxidativní kapacita a to o 23% po 3 týdnech přerušovaného zatížení vysoké intenzity. Podobné výsledky vyšly všem experimentátorům uvedeným v článku. Co z toho plyne a jak to přenést do praxe? Autor uvádí, že zatím nikdo nezkoumal, zda se efekty intervalového tréninku na trenažéru přenesou do specifického herního výkonu. Princip specifičnosti toho daného sportovního odvětví nedovoluje učinit jednoduché závěry. Jedno je však jisté. Citace: „Je třeba opustit tradiční trénink tzv. vytrvalosti (zvláště té dlouhodobé, budované kontinuální metodou) a v tréninku využívat především přerušovaného specifického herního zatížení vyšší a vysoké intenzity, které přináší prokázané benefity v podobě zlepšení VO2 max, tak i anaerobní kapacity.“ Není to nic nového. Podobné úvahy byly zveřejněny již ve výše zmíněné knize (Sportovní hry, výkon a trénink, Olympia 1988 str. 99) nebo v časopise Tréner (Šport Bratislava) v roce 1983 anebo v časopise Mladý svět v roce 1984, kde výsledky svého sledování uvádějí bratři Kargerové( tehdy trenér a lékař basketbalového oddílu žen VŠ Praha). Závěrem opět citace z referátu prof. Dobrého: „Přeneseno do jazyka trenérů sportovních her, zapomeňte na tradičně omílaný rozvoj rychlosti a vytrvalosti a začněte uvažovat v dimenzích tréninku zaměřeného na zvýšení aerobní a anaerobní kapacity. Naučte se vytvářet taková průpravná cvičení, herní cvičení či průpravné hry, v nichž by hráči museli podávat specifický výkon opakovaně s vysokou intenzitou a úsilím. Hráči nejsou zvyklí na podobná zatížení, při kterých musí podávat herní výkon v déletrvajících podmínkách vnitřního diskomfortu až bolesti (platí pro dospívající a dospělé). Proto je musíme s velkou trpělivostí učit, jak mají na naše požadavky reagovat, vysvětlit jim, proč to od nich chceme, a v praxi neustále likvidovat pevně zafixované návyky hráčů „vypouštět“ intenzitu a spekulovat, jak se vyhnout zvýšené námaze.

(volně podle článku: Je možné zvyšovat v tréninkové praxi současně neoxidativní i oxidativní kapacitu? Autor: L.Dobrý, Tělesná výchova a sport mládeže, č. 5/2011, str. 45-48)

 

Velké Meziříčí, 16.11.2011 Petr Juda