Klasická zápasová atmosféra. Ženská extraliga Brno versus Slavia Praha a hovory trenérů v jejichž pozadí už trochu straší, jak to dnes zahraje moje družstvo. Člověk je trochu roztržitý a na druhou stranu pokud jsou vztahy mezi oddíly a trenéry korektní, možnost diskutovat o volejbalových problémech se stejně naladěnými a zapálenými lidmi. Mirek Čada k nim bezesporu patří. Protože jsme, pokud se týče způsobu hry, naladěni na stejnou notu, stočila se diskuse samozřejmě opět ke střelbě. Záhy jsme se oba shodně odhalili jeden problém, který již vyvstal  na semináři v Brandýse nad Labem. Kdy vlastně se střelbou začít. Na onom semináři byl velký odpor proti trénování střelby na přelomu přechodu st. žáků a dorostu. Většina argumentovala s nedostatečně zvládnutým rozběhem, technikou nahrávače apod. 

 

Moje argumentace zněla, že nelze úplně přesně stanovit, kdy už střelbu ano a kdy ještě ne. Závisí to především na stavu družstva, na jeho fyzické a technické vyspělosti, která se liší tým od týmu. Základní pro mě ovšem bylo a také je, že střelba do tréninku mládeže patří a k těm družstvům, které mají ve svých řadách reprezentanty, úplně samozřejmě. Jenže Mirek Čada upozornil ještě na jednu důležitou skutečnost. Tou skutečností je schopnost hráče správně časovat smečařské údery na různě vysoké nahrávky. I tady bych byl docela odvážný a nemělo by to trénování střelby nijak ovlivnit. K normálnímu tréninku nemůže patřit jen nácvik střelby. Údery na bod, údery po nějakém křížení, doskoky jsou samozřejmou součástí tréninkového procesu. A je tedy na trenérovi s jakou distribucí různých úderů na tréninku bude pracovat. Závažnější se mi zdá námitka, že hráči při střelbě míč jenom srážejí a vlastně neútočí správnou technikou. Pravdou je, že oproti reprezentačním družstvům jiných zemí, je technika smečování českých hráčů horší. Ukazatelem a také východiskem je, že dobrý hráč musí umět zasmečovat  ostrou diagonálu se správným obloukem a vytočením na odrazu. V tréninkovém procesu by zřejmě trenéři měli hráče nutit do diagonálního směru jako do primárního. Tento tlak by měl být více než důsledný a to u všech druhů  úderů (normál, 1,2,3,4,5). U střelby by pak měli hráče nutit hrát i střelbu krátkou, která hráče nutí jít do ostré diagonály a míč nesrážet, ale povyšovat činností ruky a trupu.

Můj problém jako trenéra v reprezentaci pak je, že hráči mají svůj silnější úder otočku a tu navíc provádí celým trupem, takže čitelně. Řekl bych, že ve věku kadetů lze trochu opravit tuto chybu u blokařů, ale u smečařů už to je problém, s kterým se těžko pracuje. Hráč je pak omezen nejen v té inkriminované střelbě, ale ono je to ještě horší v bodový úderech. Mám potíže pak vysvětlit hráči, kde vlastně je problém, když on je jinak výborný hráč. Skáče, je úspěšný, dobře blokuje, ale některé údery se 100% četností končí v bloku ( hlavně nahrávky které nedoletí či padají pod blok). Problém je velmi široký a z hlediska hráče se někdy těžko chápe. Největší chyba se zřejmě dělá ve věku osmé až deváté třídy, kdy se utváří smečařský pohybový stereotyp. Dle mých zkušeností zde jako trenéři spěcháme a nevěnujme se dostatečně preciznosti techniky. Bohužel musím konstatovat, že zde opět zřejmě musíme využít podobnosti s tenisem a pohyb ruky trénovat nejdříve analyticky, zařazovat do každého tréninku průpravné prvky na toto téma. Na trénincích se smečuje hodně a proto zanedbání může mít fatální důsledky, protože počet špatně technicky zasmečovaných úderů je velké množství. Tudíž chyba se pak fixuje. Jak mi řekl jeden můj kamarád, měl bych v závěru vyslovit nějaký výstup. Nevšímat si ve smečování jen toho jak to dopadne, ale také jak toho hráč dosáhl. Možná banální.

V Příbrami 5.2. 2008                         Jiří Zach