Jeden možná malý, ale dle mého názoru docela důležitý detail ke střelbě. Jak už jsem se několikrát vyjádřil, má střelba i svoje psychologické aspekty, které pramení z problému vzájemné důvěry a odevzdání se mezi nahrávačem a smečařem. Důvěra je dána také mimo jiné úspěšností a úspěšnost je daná také správným technickým provedením.

 

 

Od žáků se učí, aby hráč vyběhl správně oblouk a šel tak naproti nahrávce. Sám jsem k tomu používal velkou spoustu pomůcek. Různé kužele, míče apod. Vyběhnutí je samozřejmě důležité, ale ti co provádějí střelbu dle našich představ, používají poněkud jinou techniku. Vzhledem k tomu, že smečař má jako jednu z hlavních povinností přijímat, je samozřejmé, že se mu soupeř tím, že na něj podává, také snaží co nejvíce znesnadnit následující činnost, tedy smeč. Takže smečař, pokud chce hrát rychlou střelbu, musí zvládnout úder bez velkého oblouku. Musí jít šikmo, ale musí dodržet otevřenost vůči nahrávači. Nestačí si tak vyběhnout do klasického oblouku. Takže celý rozběh se musí odehrávat čelem k nahrávači. Střelba jako taková nesmí být dlouhá a musí se trefit do rozběhu. Nesmí být ani enormně vysoká. Smečař ji musí mít možnost smečovat do obou směrů, což vysoká nahrávka s obloukem nesplňuje. Docela mi to připomíná smečování středového úderu – 4. Při tomto úderu, když se smečuje na bod a místo úderu není ideální, musí blokař dělat obdobný rozběh.

Asi je tady důležité, aby se dodržel správný tréninkový postup, protože základem je naučit hráče, aby nabíhal na úder šikmo a otevřený k nahrávači a až pak začít rozběh modifikovat. Pokud mohu sdělit zkušenosti z trénování ročníku 1989, tak musím konstatovat, že teprve někdy koncem dubna začalo být jasné, že se musí přejít z klasického rozběhu do rozběhu modifikovaného. Teprve v tomto okamžiku hráči zjistili, že jinak tu střelbu v požadované rychlosti nezasmečují. Klíčem k nastartování úspěšného smečování střelby byl příkaz smečovat rychlou střelbu i z horšího příjmu a po pohybu z hlouby pole po příjmu či vybrání míče. Pokud bych to měl přenést na družstvo, které bych měl jako trenér od žáků, musel bych si družstvo nejdříve ohodnotit z hlediska pohybu při smečování, ale věk kolem 15,5 až 16 let se mi zdá již optimální k výcviku takového rozběhu.. Samozřejmě, že předpokládám minimálně čtyři tréninky týdně, letní soustředění a hraní každý týden. Tento rozběh z hlouby pole a tedy skoro po čáře či mírně za ní, dovoluje hráči kontrolovat zrakem míč a zasáhnout míč po svém výběru. Nahrávka ovšem nesmí být neodvážná. Z mých zkušeností vyplývá, že nejvíce chyb se dělá v časování smečování střelby tehdy, když hráči mají nejvíce času. Při pozorování hry mi připadá, že je nejvíce chyb po míči zahraném od soupeře  bagrem a to ne jen u juniorů. Možná tam působí ještě jiné aspekty, ať už psychologické či jiné. V dnešním volejbale je navýsost důležité dát po ovládnutí míče snadnou cestou míč na zem. Jenže možná, že pro tento okamžik se právě více hodí doskok z VI či I. Ovšem s tím, že oba krajní blokaři jsou právě vázáni hrozbou rychlé střelby do kůlu.

Na závěr je asi dobré říci, že rozběh na rychlou střelbu je jasně jiný než rozběh při smečování vysokého míče.

Jiří Zach