Jak může trenér zlepšit souhru svého týmu v situacích po přihrávce podání (Němci tuto herní situaci nazývají Herní komplex I, Herní komplex II – herní situace po vlastním podání)? Jak dokážeme v tréninku docílit podobnou intenzitu jako v utkání? K těmto a jiných otázkám jsem se snažil utříbit myšlenky mé trenérské filozofie. Jaké herní situace jsou v mé soutěži v zápasech rozhodující? Jak si můj tým stojí v řešení těchto situací v porovnání se soupeři? Řešení těchto standardů, které můj tým nezvládá a ve kterých není v soutěži úspěšný, řeším nejdříve.

Nejdříve je třeba sestavit základní a konkrétní pravidla pomocí informačních kanálů: v rozhovorech s hráči s jasnými argumenty: „Protože v situacích při přihrávce podání s nahrávačem v zóně I hrajeme takto, jsme neúspěšný“. Další možností, jak hráčům problémové situace přiblížit, je předvést je situačně při tréninku na hřišti. Kde nepomohou slova, pomůže videoanalýza nebo obrázková řada. Poté je třeba pravidla převést do praxe. Nejdříve jsou pravidla trénovány izolovaně, poté jsou krok za krokem převedeny do herního vztahu. Při sestavování všech cvičení se musí trenér zaměřit na svůj cíl, tím je v tomto případě zavést pravidlo do herního vztahu a při zpětné vazbě se zaměřit na kvalitu realizace pravidla do hry. Protože nedokážu v tréninku nasimulovat emocionální stránku hry, musím si pomoci jinými prostředky, jak na hráče vyvinu tlak. Úkolování resp. nároky (např. v oblasti komplexity nebo intenzity), které překonávají nároky samotné hry, jsou mými dobrými pomocníky. Cílem tohoto přehánění je dlouhodobě docílit u hráčů mentality, se kterou v zápasech (pod tlakem) podají nejlepší výkon.

Příklad: Při problému v souhře hráčů při přihrávce podání můžeme nastavit pravidla, za jakou část hřiště jsou jednotliví hráči při přihrávce zodpovědní. Např: Dobrý útočník s horší přihrávkou na postu smečaře přihrává pouze podání, které jde přímo na něho, libero přebírá zodpovědnost za přihrávku podání, které jde mezi libero a tohoto smečaře. Toto pravidlo je po teoretickém vysvětlení trénováno izolovaně, poté komplexně ve hře. Při tréninku ve hře trenér dohlíží na úspěšnost přenesení pravidla do herního tréninku. Trenér dá instrukci podávajícím hráčům, aby podávali mezi smečaře a libero, středem pozornosti trenéra je však přihrávka podání a následný útok hráčů na druhé straně hřiště. Uvedená cvičení může trenér z hlediska taktiky různým způsobem měnit:

·         Herní komplex I - zlepšování zakládání útoku po přihrávce podání (přihrávka – nahrávka – útok)

·         Přihrávka – organizace přihrávky přihrávajících hráčů

·         Přihrávka skákaného rotovaného nebo plachtícího podání

·         Nahrávka – úkolovat nahrávače s ohledem na jeho kvality

·         Útok – rozeznat situaci na bloku, volit razantní nebo technický, umístěný úder

·         Mentální trénink – důraz na preciznost, vyhodnocovat správnou míru rizika

Příklad cvičení: 6x6

Výchozí postavení: Na jedné straně hřiště je družstvo připraveno pro obrannou kombinaci, jeden hráč je se zásobníkem míčů připraven za hřištěm k podání, na druhé straně je družstvo připraveno k přihrávce, nahrávač je v zóně VI. Akci zahajuje hráč podáním, přihrávající družstvo se snaží založit úspěšný útok proti kompaktní obraně soupeře, herní situace se dohrává až do ukončení rozehry. Poté trenér vhodí přihrávající straně  míč zdarma, přihrávající strana se snaží provést úspěšný útok po míči zdarma, herní situace se dohrává do konce. Při stavu 1:1 rozhoduje další míč zdarma od trenéra o vítězství, v případě stavu 2:0 se v další rozehře hraje o dva body, pokud družstvo srovnává na 2:2, o vítězství rozhodne čtvrtý míč zadarmo.

Andreas Meusel, z němčiny přeložil Radek Krpač

zdroj: www.volleyball-traning.de