Boje které probíhaly v Turecku na olympijské kvalifikaci mě v mnohém poučily. Spojení televizního přenosu a aktuálního problému, který mám jako trenér, je dobrou studnicí k poznání a k hlubšímu promýšlení volejbalových problémů. Na posledním soustředění juniorů ročníku 89 v Nymburku, kde shodou okolností ( samozřejmě, že to byl úmysl) trénovali kadeti ročníku 91, jsme měli s Petrem Judou  dostatek materiálu k diskusi. Samozřejmě jak jinak – rychlá střelba. V tomto případě jsem se bavili o věčném problému trenérů a ještě více hráčů a to o výšce střelby.

 

Hráli jsme s juniory přípravné zápasy a také v tréninkách se rychlá střelba nejevila jako to, co je jednoznačně úspěšné. Chtěl bych se teď pouze  vyjádřit k výšce střelby. Rychlá střelba je úder, který musí být smečař schopen smečovat do obou směrů, popřípadě vědomě zalít. Z tohoto důvodů musí být střelba smečovatelná jak do ostré či tupé diagonály tak i do lajny. Z tohoto požadavku jednoznačně vyplývá, že střelbu musí smečař kontrolovat svým dosahem paží a tedy výskokem minimálně jeden metr ve směru rovnoběžném se sítí (teď trochu fabuluji, nemám to změřené přesně). Nejlépe se to dá vysvětlit na středovém úderu „4“.

Správně provedený útok „4“ předpokládá  šikmý rozběh a čekání na nahrávku, která je plochá a ve výšce, kterou blokař může kontrolovat svým odrazem. V žádném případě ji blokař neudeří ve svém maximálním dosahu ( tam totiž nemůže nijak moc ovlivňovat směr úderu). Blokař ji buď udeří ve směru rozběhu nebo si ji přepustí do otočky. Stejný je i princip rychlé střelby. Smečař je musí kontrolovat a tak reagovat i na tahy protistrany jako například přeskočení bloku, dobíhání středového hráče apod. Dle mého názoru je chybou si myslet, že vysoká střelba, kterou smečař smečuje v optimální výšce svého smečařského výskoku je cestou k úspěchu. Takovou střelbu lze trefit pouze v jednom bodě a pokud na druhé straně mají v pořádku základní orientaci v prostorových vztazích a úhlech, je po smečaři. Problémem samozřejmě je, že smečaři se liší ve výšce dosahu (hlavně u mládeže je relativně větší rozdíl mezi jednotlivými hráči) a také bohužel v rychlosti úderu paží a také ve schopnosti se tam „nahoře“ rozhodovat. Na olympijské kvalifikaci bylo vidět spoustu krásných ukázek (třeba hra Španělska přímo lahodila oku), kdy střelba byla úspěšná a také kdy nebyla. Když bych zobecnil, kdy byla střelba neúspěšná, tak to bylo skoro vždy po nahrávce k síti. Daleko méně se na kvalifikaci objevovala chyba dlouhé střelby (myslím si, že častá chyba v Čechách) a střelby odtažené. Ovšem v okamžiku, kdy byl hráč proti hráči a smečař si vybral směr přes blok, nikdy nebyl útočící hráč nad blokařem (někdy byl, ale to bylo v časovém problému blokujících hráčů). Smečující hráč si spíše poradil s nižší střelbou, ale dostatečně rychlou, než s nahrávkou vyšší a pomalejší, či rychlou a vysokou.

Možná vše vysvětluji krkolomně, ale pro praxi u mládeže a reprezentačních juniorů je to více než důležité. Hráči musí věřit, musí být přesvědčeni, že rychlá střelba je tou správnou cestou. Jejich nejčastějším vysvětlením neúspěchu u tohoto úderu je konstatování: dej to výše, bylo to nízké. Skoro nikdo to není vysvětlení, že špatně volili, nesprávně se rozběhli, jsou rukou špatně a míč pouze sráží apod. Nijak tím nechci opomíjet otázku nahrávačů a jejich schopnost nahrát střelbu správně. Problém střelby je svázanost nahrávače a smečaře a každý tam má svůj díl odpovědnosti a nesmí se jí leckdy lacině zbavovat.

V Příbrami 13.1.2008         Jiří Zach