Za čtyři roky svého pondělně-večerního psaní s úterním výstupem jsem si stačil všimnout, že odborná témata, ač původně jejich zařazováním byl motivován vznik tohoto webu, nejsou zdaleka tak čtená a diskutovaná jako kterákoliv jiná. Leč nic naplat, nemohu se kvůli tomu zprotivit původnímu zadání a nevzdávám se v polemice s českou myšlenkovou pohodlností. Tak tedy v neděli a v pondělí proběhl v Prostějově další experiment v oblasti volejbalového vzdělávání. Nejprve vyslechla naše volejbalová parta (trenéři SpS) společně s baskeťáky a tenisty přednášku dlouholetého metodika německého tenisového svazu (a to především ve slavné době Grafové a Beckera) Richarda Schönborna na téma “pohybové učení ve sportovních hrách”. V pondělí pak metodický úsek a úsek mládeže ČVS poprvé v dějinách zorganizoval praktický seminář, v němž vyučujícími byli trenéři jednotlivých SpS. K tomu druhému se dostanu v některém z příštích příspěvků. Dnes k Richardu Schönbornovi. Ano, je to ten muž, který byl svého času hostem Petra Ebena v pořadu Na plovárně, ale i ten muž, jehož poznatky z oblasti pohybového učení jsem začal od roku 2004 přenášet do českých volejbalovýchh knih. Upřímně řečeno, domnívám se, že někteří naši trenéři byli trochu zaskočeni, ano, možná někteří i zklamáni. Pro mě osobně mohla přednáška trvat místo 4 hodin i polovinu času. Přesto jsem si poznamenal některé myšlenky, které mají zásadní význam pro pohybové učení, což je klíčový obor v segmentu českého volejbalu, který nese název Sportovní střediska mládeže (SpS). Rozčlením je do více pokračování, a to z toho důvodu, abych nezahltil čtenáře přívalem faktů (což se mimochodem a bohužel stalo v přednášce hlavního protagonisty), a dale abych měl prostor tyto myšlenky pomalu a v klidu intepretovat, a to v několika základních okruzích:

Problém 1:Jak správně učit techniku?

Schönborn tvrdí, že úkolem nácviku techniky není hledat "ideální" technické řešení, nýbrž doporučuje tzv. diferencovaný učební postup, který vede hráče k hledání optimálního situačního řešení. Konstatoval, že tenisoví trenéři v minulosti dělali chybu, že se snažili správnou techniku konstruovat, místo toho, aby ji odvozovali od účelného řešení herních situací. Vyplynul mi z toho závěr: neučit techniku jako cíl, ale začleňovat techniku do herních situací. Někteři naši trenéři byli trochu pobouřeni a kontrovali, že přeci musíme ten základní pohyb (pohybový vzorec) nějak naučit. Moje odpověď zní: ano, musíme napřed naučit hráče požadovaný pohyb nebo pohybový řetězec, a ten se dá natrénovat pouze mnohonásobným opakováním, ale účelný pohyb a účelné řešení. Správná technika znamená totiž nejúčelnější pohyb, nikoliv “nejsprávnější”.

Problém 2:Co je jádro pohybu?

Pan Richard Schönborn doporučuje vycházet z tzv. POHYBOVÝCH VZORŮ. Jinak je rovněž označoval jako jádra požadovaných pohybů, tedy to nejpodstatnější, co je společné všem pohybům, které vyskytují v těchto a podobných situacích. Tato jádra se v průběhu praxe vyvíjejí a zpevňují. A co je důležité: v paměti hráče se ukládají situační průběhy pohybu. To znamená pohyby, které si vynutí příslušná herní situace, jakési tajmingové a orientační vzory v reálných herních situacích. Vysvětluji si to pro vlastní trénink takto: je nutné opakovat řešení situací, které vychází z jakési “matrice” pohybu, která je společná (obecná) a v každé herní situaci mírně modifikuje. Pokud bych se chtěl v interpretaci pustit ještě dál, pak bych to vyjádřil takto: je třeba drilovat “stejný pohybový řetězec tisíckrát jinak”. Mám toho ještě hodně, ale cítím, že dvě myšlenky pro dnešek stačí, pokud chcete odborně diskutovat, máte slovo, chlapci a děvčata …

V Prostějově, 7.11.2011, Zdeněk Haník

 

PS:

“Princip není zákon” je titul dnešního článku a já jsem se k němu nedostal, ale záměrně ho nevyměním a nechám vás dopříště přemýšlet … o to totiž ve výuce volejbalu a vlastně obecně ve sportovních hrách jde …