Trénink dvojbloku
Volejbaloví fanoušci s povděkem kvitují změnu posledních let, ve kterých se - hlavně u mužského volejbalu – volejbalové výměny prodloužili a zatraktivnili. Hlavním důvodem této změny je zlepšení obranné práce jednotlivých týmů na síti. Michael Warm, reprezentační trenér Rakouska, představuje inovativní trénink dvojbloku od rozcvičení až po závěrečnou fázi.
V úvodní fázi představené tréninkové jednotky hraje velkou roli především běžecká technika. Správný rytmus je totiž u všech blokařských akcí velmi důležitý. Trenér se snaží naučit tuto kompetenci pomoci tleskání. Po rozcvičení následují posilovací cvičení zaměřená na tonizaci svalů trupu a proprioceptivní cvičení se zaměřením na svalstvo kolem kolene. Schopnost vnímání hraje u blokování také velmi významnou roli, proto jsou první cvičení této tréninkové jednotky zaměřená právě na tuto schopnost.
Pod články Zdeňka Haníka se v uplynulých týdnech rozpoutala zajímavá diskuse. Nechtěl bych nudit čtenáře článkem na podobné téma, ale nějak vnitřně cítím potřebu reagovat. Klobouk dolů před Zdeňkovou energií a chutí stále a stále promlouvat do oblasti metodiky! Ale k věci, již několik měsíců „provokuji“ diskuzi k tématu – kuchařka. Tento název se stal symbolem něčeho, co snad ani nejsme schopni v současné době přesně definovat. Myslím si, že je to logické (níže vysvětlím). Vychází mi ovšem jeden pozitivní a jeden spíše zavádějící výsledek. Naprostá většina příspěvků a názorů byla směřována k učení základů volejbalové techniky. Dobře. Nejde ovšem o zjednodušení našeho problému? A máme vůbec nějaký problém? Na jakém stupni vývoje hráče (tréninkového procesu)?
Michael Warm, trenér rakouského národního týmu, doporučuje pro každou tréninkovou jednotku motivační závěr. Hráči by měli na konci společné práci v hale prožít pocit úspěchu a s ním také odcházet domů. Obzvlášť dobré je, pokud se volí takový úkol, který se vztahuje k hlavnímu tématu tréninkové jednotky. Hráči dostanou na konci možnost úspěšně zrealizovat naučenou nebo procvičenou činnost.
Téma dnešního krátkého příspěvku se zrodilo na základě komentářů pod článkem z minulého úterý. Předně bych se poněkud ohradil proti tomu, že mi Ivan Pelikán přisuzuje černobílé vidění. Věru jsem si vědom toho, že dění světa i dění sportovní má spoustu barev a odstínů. Čas od času je však třeba konstatovat bez okolků, že platí „černá“ a neplatí „bílá“. Tím ovšem nemá být řečeno, že za jistých okolností nemůže platit „zelená“ nebo „modrá“. Kdo se chce odborně a veřejně vyjadřovat, musí formulovat jasný názor a jakmile ho sdělí a jakmile je jednou na papíře nebo na webové straně, stává se jeho autor zranitelným, jelikož ani papír, ani web nemá tu schopnost argumentačně se bránit nebo obhajovat, či vysvětlovat odstíny. Co je psáno, to je dáno. Někdy má autor to štěstí, že někdo zareaguje a dává minimálně šanci autorovi argumentovat. To je ovšem menšinový žánr, takže bych měl Ivanovi nakonec poděkovat, že se vyjádřil. Na tom, co jsem napsal v minulém dílu, trvám, ale zkusme si jeden experiment. Prohlašuji, že obětuji na půl roku své „úterní okénko“ na tvorbu volejbalové kuchařky. Nejprve ale několik faktů:
Trénink koordinačních schopností je s přibývajícím věkem více specializován na hru. Vytvořením tlaku na vnímání a rychlou reakci hráčů na řešení situace se zvětšuje koordinační potenciál volejbalistů. V těžkých situacích jsou hráči nuceni použít různé technické varianty základních dovedností, které podporují jejich herní kompetenci. Speciální trénink koordinačních schopností s přibývajícím věkem roste, často se na hráče kladou větší nároky, než které se objevují ve hře. Pro smysluplnou realizaci cvičení musí trenér znát měřítko jejich nároků. Jako příklad uvádíme specializovaný trénink libera.
Velmi mě to mrzí, ale konstatuji, že závěrečné zkoušky trenérského školení 2. třídy předminulý víkend mi vskutku neudělaly radost. Neuspělo 7 z 19 uchazečů. Byli mezi nimi i volejbalisté a volejbalistky z extraligy. Nemohu si pomoct, ale jestli je trenérský stav vůbec nějakou odborností srovnatelnou s jinými obory lidské činnosti, pak trvám na tom, že reprezentant této odbornosti – tedy kvalifikovaný trenér potřebuje vedle talentu a osobnostního charismatu, rovněž teoretickou přípravu a trenérskou praxi. Trenérský talent, případně charisma posoudí život, na to je zkouška krátká; zkušenosti mohou mít někteří uchazeči minimální, jelikož zpravidla teprve s trenéřinou začínají, ale teoretickou přípravu je nutno podstoupit.
Dnes sa budeme opäť zaoberať viac všeobecnými charakteristikami kondičného zaťaženia z hľadiska rozdelenia – distribúcie takéhoto zaťaženia v priebehu ročného makrocyklu. Je to dôležité preto, lebo jednotlivé obdobia prípravy vyžadujú rôzne prístupy v realizácii kondičného zaťaženia. Spojenie kondičného zaťaženia s herným tréningom je základom a najdôležitejším prvkom volejbalového tréningu. V našich súťažiach sa vyskytujú družstvá s rôznymi možnosťami prípravy. Niektoré družstvá môžu trénovať aj dva krát za deň, iné sa stretávajú dva – tri krát v týždni. A všetky, ak chcú dosahovať dobrú až vrcholovú úroveň musia sa venovať aj špecializovanému rozvoju svojej „telesnej schránky“.
Navazuji na pokus o diskusní téma Aleše Nováka, které uveřejnil předevčírem na tomto webu (vůbec nediskutované, řekl bych samozřejmě). Jeho smyslem byla otázka, jak zacházet s negativními emocemi a myšlenkami. Já jsem kdysi o tom psal v roce 2007, a proto bych toto téma trochu rozvedl.
V Prostějově 8.a 9.12. proběhl třetí běh přednášek Trenérské akademie. Přednášejícím byl Americký psycholog Jeff Greenwald. V jeho přednáškách zaznělo mnoho zajímavých myšlenek a dvě z nich dám k dobru do dnešní diskusi.¨