Navazuji na pokus o diskusní téma Aleše Nováka, které uveřejnil předevčírem na tomto webu (vůbec nediskutované, řekl bych samozřejmě). Jeho smyslem byla otázka, jak zacházet s negativními emocemi a myšlenkami. Já jsem kdysi o tom psal v roce 2007, a proto bych toto téma trochu rozvedl.

Pro volejbalový výkon je velice důležité, jak sám jedinec o sobě uvažuje. Právě to, jak se sám vidí, nemusí ještě znamenat pravdivé sdělení o vlastním potenciálu a nadání. Uvažování o sobě je založené hlavně na dojmech z minulých zkušeností. Ty začaly hned při prvním volejbalovém tréninku a pochopitelně zahrnovaly obojí: úspěch i neúspěch. V naší mysli existuje kromě vědomí i podvědomí. Do podvědomí se zapisuje vše, co se kolem každé činnosti děje.

Chyba, následně reakce trenéra a eventuelně výtka okolí. Naproti tomu úspěch bez jakékoliv reakce. Jinými slovy: upozorňování na chyby a zdůrazňování, co děláte za chybu se objeví v mozku jako stopa. Paměťová stopa úspěšné činnosti přecházená mlčením, bez zdůraznění pochvaly se samozřejmě také vytvoří, ale mnohem slabší. Z toho logicky vyplývá, že více výtek a upozorňování na chyby než pochval za dobře provedené činnosti vytvoří silnou negativní stopu, která zcela překryje tu pozitivní. A pochopitelně, když v dalším tréninku dojde k dané činnosti, hráč si okamžitě vybaví tu špatnou a jeho výchozí pozice do tréninku nebo zápasu je již předem pozice loosera! Jsou trenéři, kteří vytýkají chyby a málo chválí v domnění, že chvála může vyvolat v hráči pocity sebeuspokojení a vlastní přecenění. No a co? I kdyby vyvolala, tak je to dobře, protože zase na druhé straně vyvolávání těch správných paměťových stop z našeho podvědomí způsobuje automatizaci těch dobrých a úspěšných pohybů a činností. Trenér je zodpovědný za růst jedinců a ten bez mentálního posilování není možný. Vše není jen v nácviku dokonalé techniky, taktiky, nebo dobré kondici. Nácvik bez pozitivní odezvy v mysli hráče nemá smysl a efekt. Trenér také nepotřebuje být stále kritizován a nechce, aby mu byly stále vytýkány chyby. Také chce být chválen, aby si dodával sebedůvěry. Stejně jako hráč. A také může občas spadnout do sebepřecenění a sebeuspokojení. Komu se to nestalo? Dobrý trenér se z toho umí dostat, protože ví jak. Míra kritiky a pochvaly nemusí být přesně vybalancovaná. Já si sám myslím, že pochvaly musí převažovat. V tom je právě to poslání a odpovědnost trenéra. Znalosti o tréninkovém procesu to bezprostředně ovlivňují. To se určitě nedá od sebe oddělovat a ani se nedá říci, co je důležité. V medicíně je stejně důležitý přístup k pacientovi jako jeho léčení. Důvěra k lékaři klesá, i když léčí dobře a chová se jako hulvát, nebo léčí špatně a má vynikající vystupování. Obojí je špatně. To samé platí o trenérech. Špatný trenér se v tom utopí, aniž by věděl, že se utápí (stejně jako doktor). Samozřejmě, že i hráč samotný musí se svou myslí pracovat a „pustit“ do podvědomí jen ty informace, které mu v budoucnu přinesou užitek. Lze to vysvětlit například na příkladu chůze: nikdo si nevytváří stopu pouze z pádů a zakopnutí, i když jsou zvýrazňovány třeba negativními reakcemi okolí. A na druhé straně správná chůze bez pozitivní odezvy okolí je zapsána dobře a bývá výraznější. Z toho plyne, že vždy záleží na jedinci samotném, jak umí pracovat a zacházet s informacemi. Volejbalové dovednosti jsou nepoměrně složitější než jednoduchý pohyb, jakým je např. již zmíněná chůze. Proto záleží mnohem více na kvalitě zpracování. A to bez vědomého vedení jde jen velice obtížně. A právě s negativním zdůrazňováním se mohou dojmy volejbalisty odchýlit od reality. Proto ta důležitá a zodpovědná úloha trenéra. Trápíme se neutěšeným stavem volejbalu v českých zemích. Vytvořili jsme oddíly podporované ČVS, které jsou sledovány „kontrolory“ Jiřím Zachem a Alešem Novákem. Kontroly jsou zveřejňovány. Z nich na první pohled nevyplývá nějaká závažná chyba v tréninkovém procesu. Zavedeme brzy certifikáty pro trenéry žáků a žákyň. Vše je v přípravě. Chápu a vím, že když ČVS dává někomu peníze, potažmo na platy trenérů, chce je kontrolovat. Je to správné! Nekritizuji to. Ale pokud se nebudeme zabývat tím jak učíme, jak jsme schopni nadchnout adepty volejbalu k tomuto sportu, jak je budeme vychovávat, jak je budeme ovlivňovat, jaké paměťové stopy zapisovat do podvědomí, budeme tam, kde jsme. Sport má svou mentální stránku a bez ní to nejde. Znám pochopitelně konkrétní případy hráčů, kdy trenér je schopen ovlivnit pouze negativní emoce a stres ještě k horšímu, byť hráčovi schopnosti byly někde jinde. Kolik už takových hráčů bylo, o nichž se řeklo: ten měl potenciál a nedostal to ze sebe? Může to postihnout každého trenéra, musí však vědět (znovu opakuji) jak z toho ven. A i kdyby to potom s hráčem dopadlo nedobře (není vše jen vinou trenéra), bude mít objektivně čisté svědomí. Hezké vánoce.

 

Velké Meziříčí, 14.12.2011   Petr Juda