Sebedůvěra
Sportovní šampióni vždy říkají, že klíčem k úspěchu je věřit v sebe a potvrzují to demonstrováním sebedůvěry ve své hře. Ovšem i když sportovci znají význam sebedůvěry, mnozí postrádají schopnosti ovládat tuto základní psychologickou kvalitu. Vidí to u dalších sportovců, ale nedokáží to nalézt u sebe. Sportovec potřebuje sebedůvěru k vítězství, ale také potřebuje vyhrávat, aby rozvinul sebedůvěru. Otázkou je, jak se dostat na spirálu: vítězství, zvýšená sebedůvěra, vítězství, což představuje úspěch. A jak vystoupit ze spirály: porážka, zvýšená nedůvěra, porážka, která pochopitelně přináší neúspěch. Mnozí sportovci si myslí, že sebedůvěra je víra ve vítězství. Jednou ze zásad americké sportovní víry je, že sportovec by si vždy měl myslet, že vyhraje. Jiné uvažování se považuje málem za svatokrádežné. Je jim tvrzeno, že pokud myslí jinak, potom uvažují jako poraženci odsouzení k prohrávání. Toto přesvědčení o tom, co je sebedůvěra je mylné a často vede k nedostatku sebedůvěry, nebo k přílišné sebedůvěře. Opravdová sebedůvěra je sportovcovo realistické uvažování o možnosti dosáhnout úspěchu.
V německé bundeslize proběhla diskuse o nedocenění práce statistiků. Každý bundesligový tým zaměstnává jednoho statistika. Vládci čísel mají v týmech dvě funkce. První je informační, statistiky a později i videa, která musí být nahrána na společný server ligy do dvou dnů, je k dispozici všem týmům i veřejnosti. Druhou funkcí statistiků je sběr dat a videosekvencí pro vlastní tým. Bez skautingu dnes žádný tým nevyhraje extraligový zápas play off nebo Ligy mistrů. A proto je dnešní článek věnován statistikům. Dělají pro týmy obrovskou práci, sbírají populární data pro veřejnost a dělají volejbal více atraktivním. Zdravím všechny Sezemské, Galluse, Lepiče, Foltýny, volejbalovou veřejnost bych rád seznámil se statistickými údaji, které statistik sbírá pro analýzu týmového výkonu ve hře a po utkání. Pojďme se tedy podívat pod pokličku statistiků. Jako vzor nám bude sloužit 
Hohmann/Lames/Letzelter definují motorickou rychlost jako „schopnost pohybu v maximálně krátkém čase bez přítomnosti únavy“ (Úvod do tréninkové vědy, 2002). Rychlost přebírá v moderním volejbalu klíčovou funkci v dosažení úspěchu, neboť určuje kvalitu a efektivitu herního jednání i techniky. Odborná literatura zařazuje rychlost vedle síly a vytrvalosti (a pohyblivosti) ke kondičním schopnostem a základnímu článku motoriky, což se jeví jako problém. Dominantní roli při rychlých pohybech hraje koordinace, čili funkce nervových center – centrálního nervového systému. Kvalita rychlých a zároveň precizních pohybů je závislá na fyziologicky omezené rychlosti nervových drah „motorických programů“(Keele,Cohen,1990), které vznikají v centrálním nervovém systému. Z toho podle Jocha vyplývá, že „trénink rychlosti je vždy také trénink koordinace.“
Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.
Známe ty výroky z tisíce rozhovorů: „Hvězdou je tým,“ nebo „Nejsme individualisté, jsme tým a tak také vystupujeme.“ Tyto výroky používají trenéři často proto, aby zabránili egoistickému chování svých svěřenců. Žádný trenér to nemá rád, raději touží po ideálním stavu, který se vyznačuje tím, že hráči podřizují svoje individuální zájmy a cíle týmovému cíli. Tento etablovaný názor týmové soudružnosti, která je potřebná k tomu, aby družstvo mohlo dosáhnout úspěchů, již v jeho absolutnosti neplatí.
Jak se chystáte na novou sezónu 2011?