Známe ty výroky z tisíce rozhovorů: „Hvězdou je tým,“ nebo „Nejsme individualisté, jsme tým a tak také vystupujeme.“ Tyto výroky používají trenéři často proto, aby zabránili egoistickému chování svých svěřenců. Žádný trenér to nemá rád, raději touží po ideálním stavu, který se vyznačuje tím, že hráči podřizují svoje individuální zájmy a cíle týmovému cíli. Tento etablovaný názor týmové soudružnosti, která je potřebná k tomu, aby družstvo mohlo dosáhnout úspěchů, již v jeho absolutnosti neplatí.

Příčinou špatného týmového výkonu je často malá motivace jednotlivých hráčů. Vědomá ztráta motivace je charakteristická tím, že hráč dokáže popsat důvody, proč se nemůže soustředit na výkon, nebo proč nemá chuť jít naplno za cíly, které si tým vytyčil. Příčinou může být nespokojenost s tréninkem, málo herní příležitosti v mistrovských zápasech, nedostatečné uznání výkonů trenérem, strach ze zklamání, konflikty s trenérem nebo spoluhráči, změna priorit, nové zájmy atd.

 

Pokud se vám podaří při společných rozhovorech pojmenovat důvody klesajícího výkonu, máte první krok pro odstranění problémů za sebou. „Dej problému jméno a pak ho můžeš řešit!“ Zvláštní roli při ztrátě motivace mají strachy. Strachy brání hráčům v tom, aby využili celý svůj herní potenciál, aby v utkání zkusili něco nového. Pouze ten, kdo si je vědom svého strachu, má možnost ho ovládat a odstranit.

Nevědomé ztráty výkonů

Ztráty motivace mohou vznikat nevědomě, pokud se příslušnost hráčů k týmu vytváří na základě nedostatečné náročnosti v tréninkovém procesu, pokud se hráči nedostatečně účastní plnění cíle, pokud přenechávají herní děj výkonnostně lepším hráčům. Tyto jevy u hráčů nazýváme tzv. sociální leností.

Nejnovější výzkumy dokázaly, že sociální lenost neovlivňuje pouze herní situace v utkáních, ale již přípravu na samotný týmový úkol. Existují hráči, kteří, když vědí, že musí řešit s ostatními spoluhráči nějaký úkol, již v přípravné fázi svou aktivitu redukují. Úkoly, které musí hráči sami řešit, vybízí k větší aktivitě než vědomost, podílet se společně na určitém úkolu. Trenér, který neustále říká svým hráčům, „jsme jeden tým, každý je připraven pracovat pro druhého,“, musí počítat s nebezpečím, že svými výroky sociální lenost vyprovokuje. Hlavně ustrašení hráči se pak více soustředí na týmový výkon a koncentrace na své schopnosti ustupuje. Důvody sociální lenosti jsou různé, proto je třeba hráče pozorovat a zohledňovat vytvářející se strukturu družstva.

Existují hráči, kteří nejsou spokojeni s pouhou sounáležitostí v týmu. Jsou orientováni na výkon a na jejich vlastní vývoj. Jejich cílem je hrát lepší volejbal. Díky jejich velké motivaci a touze využít každé příležitosti k tomu, aby byli lepšími volejbalisty, je snížení sportovního výkonu na základě sociální lenosti nepravděpodobné.

Trenér by měl znát možné důvody, kdy se sociální lenost může objevit:

• Nízká sounáležitost hráče k týmovému výkonu brání hráči k vyšší aktivitě. „Oni to zvládnou i beze mě, já na to stejně nemám žádný vliv“.
• Hráč nedokáže rozeznat, jak velký podíl má jeho výkon na výkon družstva. Velká výzva pro trenéry, protože tento jev nelze snadno objevit
• Hráči si myslí, že ostatní spoluhráči jsou méně motivováni než oni sami
• Hráči se snaží v týmu schovávat, aby nebyli vystaveni kritice a výsměchu
• Přílišný důraz na týmové cíle může hráče odvést od koncentrace na svůj vlastní výkon
• Slabší hráči přenechávají zodpovědnost lepším hráčům a nevěří si při přebírání iniciativy

Zabránění sociální lenosti

Zvláště důležité je, aby trenér dokázal hráči objasnit jeho význam a cenu pro plnění cílů v týmu. Pomůže mu tím, že dá hráči prostor k vyjádření, jak si on sám myslí, že by mohl být týmu nejvíce nápomocen. Trenér pouze doplňuje, cíl je poté formulován po dohodě mezi trenérem a hráčem. Důležitá je také pozitivní zpětná vazba. Pochvalou dává trenér najevo, že si výkonu hráče cení, že není pouze jeden z mnoha ostatních. Emoční aktivitou trenéra dochází k zvýšení energie a mobilizaci síly jednotlivých hráčů. Probouzet v hráčích zájem může trenér změnou hlasu, mimikou a gestikulací. Hlas a řeč těla mají bezprostřední vliv na emoce hráčů. Sociální lenost zmizí i poté, když se tým musí měřit se silným soupeřem. Touha po vítězství v zápase, ve kterém musí každý hráč jít na hranici vlastních schopností, mobilizuje všechny síly k dosažení cíle.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 9/2008