Sportovní šampióni vždy říkají, že klíčem k úspěchu je věřit v sebe a potvrzují to demonstrováním sebedůvěry ve své hře. Ovšem i když sportovci znají význam sebedůvěry, mnozí postrádají schopnosti ovládat tuto základní psychologickou kvalitu. Vidí to u dalších sportovců, ale nedokáží to nalézt u sebe. Sportovec potřebuje sebedůvěru k vítězství, ale také potřebuje vyhrávat, aby rozvinul sebedůvěru. Otázkou je, jak se dostat na spirálu: vítězství, zvýšená sebedůvěra, vítězství, což představuje úspěch. A jak vystoupit ze spirály: porážka, zvýšená nedůvěra, porážka, která pochopitelně přináší neúspěch. Mnozí sportovci si myslí, že sebedůvěra je víra ve vítězství. Jednou ze zásad americké sportovní víry je, že sportovec by si vždy měl myslet, že vyhraje. Jiné uvažování se považuje málem za svatokrádežné. Je jim tvrzeno, že pokud myslí jinak, potom uvažují jako poraženci odsouzení k prohrávání. Toto přesvědčení o tom, co je sebedůvěra je mylné a často vede k nedostatku sebedůvěry, nebo k přílišné sebedůvěře. Opravdová sebedůvěra je sportovcovo realistické uvažování o možnosti dosáhnout úspěchu.

Sebedůvěra je hromadění sportovcových jedinečných zkušeností. Je zásadní částí sportovcovy osobnosti a je něčím, co ostatní velice rychle poznají. Sebedůvěra není spojena s nadějemi sportovců, které si dělají. Je spojena s tím, co realisticky očekávají, že udělají a co jsou schopni udělat. Není to hrdost na to, co udělali v minulosti, ale jejich uvážlivý jednoduchý úsudek o tom, co jsou schopni udělat. Jsou sportovci, kteří mají málo sebedůvěry, jiní zase přehnaně moc. Optimální sebedůvěra tvoří kontinuum mezi nesmělostí a nepřiměřenou sebejistotou až nafoukaností. To je kontinuum, které vychází z výkonu stejným způsobem jako např. mentální energie. Tedy pouze optimální sebedůvěra přináší vysoký výkon. Oba krajní póly představují výrazné snížení výkonu. U nesmělosti a nedostatku víry v sebe sama je to pochopitelné. Přílišná sebedůvěra oklame sportovce k přesvědčení, že jsou tak talentovaní, že se nemusí pilně připravovat a ani vyvinout přílišné úsilí. Hráči s optimální sebedůvěrou si kladou realistické cíle, opřené o jejich vlastní dovednosti. Hrají „uvnitř sebe“, to znamená, že si rozumějí natolik, aby se cítili úspěšnými. Dosažení optimální sebedůvěry je pro sportovce zásadní a nezbytná kvalita. Ale sama o sobě ještě negarantuje dobrý výkon. Samozřejmě, že základními jsou tělesné dovednosti a základní znalosti o daném sportovním odvětví, v našem případě o volejbalu. Sebedůvěra a způsobilost musí být rozvíjeny společně, jedno živí druhé. Mít sebedůvěru bez dovedností, znamená mít falešnou sebedůvěru. Někdo si myslí, že sebedůvěra dává odolnost proti udělání chyby. To není pravda, ale zdravá sebedůvěra dává sportovci silnou zbraň v zapomínání na chyby, nebo spíš v nepřeceňování chyb. Když sportovci nepochybují o vlastní hodnotě, usilují bez obav o nápravu těchto chyb. Trenéři, kteří kárají sportovce, že dělají chyby, pravděpodobně upírají sportovcům použití této mocné zbraně. Chyba nezlomí sebevědomého sportovce. Nezdar se nestává tragédií. Sebevědomí sportovci vědí, že chyby a nezdary jsou součástí sportu. Sportovci bez sebedůvěry se obávají selhání tak moc, že jednají s obavami. Následkem toho se stávají psychickými vězni svého negativního sebezobrazení. Alexandre Dumas charakterizuje takové psychické uvěznění jako osobu, která se přihlásí do pozic svých nepřátel a nese zbraň proti sobě samému. Tím se přičiňuje, aby neúspěch byl jistý. Opakem je falešná sebedůvěra. Ta se projevuje ve dvou formách. Někteří hráči upřímně věří, že jsou lepší, než opravdu jsou. Tento postoj „krmí“ i rozmazlování rodiči, trenéry i okolím. Výsledkem je, že tito sportovci jsou nasměrováni ke zklamání. Druhým typem jsou sportovci, kteří sebejistě jednají jen navenek. Uvnitř jsou ve skutečnosti bázliví a obávají se neúspěchu. Falešně sebejistí sportovci jsou často považováni za naduté, domýšlivé, povýšené a arogantní. Mnozí věří, že toto je způsob, jak by měli jednat, aby druhým ukázali, že si věří. Chování tohoto typu pro ně dělá vše jen těžší, když jejich výkon posléze odhalí jejich falešnou sebedůvěru. Sebevědomí sportovci se liší od příliš sebejistých sportovců tím, že odlišují realitu od fantazie přesným posouzením svých schopností. Oni vidí naději ve svém osobním úsilí dosáhnout svých cílů, příliš sebejistí jenom doufají ve změnu.

 

Velké Meziříčí, 19. 5. 2011 Petr Juda