Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.

Tím se přizpůsobují za každou cenu skupině, ztrácejí individualitu a zvláštnost svých kvalit. Jak zabráníme tomu, aby silní hráči nepropadli průměru? Na to musí být stanoveny některé předpoklady.

Připravenost družstva

Předpokladem pro to, aby silný hráč dokázal ve své skupině podat odpovídající výkon, je připravenost týmu, novou hvězdu mezi sebe přijmout. Zvláště silní hráči, kteří jsou v týmu delší dobu, by v posile neměli vidět žádnou konkurenci, kterou je potřeba zneškodnit. Závist odvádí pozornost hráčů od jejich úkolů a podstatně narušuje harmonii týmu. Boje mezi hráči mohou týmu pomoci pouze, pokud se lepší hráč prosadí na základě výkonů na hřišti a ne tím, že se pokusí svého konkurenta poškodit. Abychom zabránili tomu, že hvězda týmu – hráč stojící nad normou týmu – se s normou týmu srovná, musí být jeho výkony a tím vytvořené týmové výhody obzvláště vyzdvihnuty. To je možné učinit chválou, dárky nebo zvláštní prémii. Tento způsob se používá hlavně ve volejbalu na profesionální úrovni, aby se docílilo pozitivního působení drahých hráčů na tým.

Existuje samozřejmě nebezpečí, že se klub přepočítá. Neboť ten, kdo vyžaduje týmový výkon a přitom vychvaluje individuality, se nemůže divit, když lépe postavený hráč nedostane nahrávku. Jen když myšlenka společného týmového výkonu převažuje, když hráči vědí, že budou chváleni pouze za výkon, který povede ke splnění týmového cíle, může klub zabránit negativním vlivům zvláštního ohodnocení individuálního výkonu.

Výhodnější je, pokud hráči samotní - diskusemi a rozhodnutími mezi sebou - najdou cestu, jak nejlépe zvládnout integraci nového hráče, který může týmu pomoci k lepšímu týmovému výkonu. Hráči i trenéři musí společně udělat to rozhodnutí, že chtějí příchodem nového hráče zvýšit výkony svého týmu. V tom hraje roli i sociální lenost, o které jsme mluvili v minulém článku. Ke změně chování hráčů v týmu nepotřebujeme prémie ani odměny, lepší metodou jsou rozhovory s hráči. Společné rozhodnutí vede ke společné zodpovědnosti.

Zcela obecně můžeme říci, že jasným rozdělením úkolů a rolí uvnitř týmu, které jsou ze všech stran akceptovány, můžeme cestě týmu do šedivého průměru zabránit nebo minimalizovat.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 9/2008