V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.

Hovořil jsem minulý týden na semináři v Prostějově s Richardem Schönbornem na toto téma. Jenom potvrdil ze své dlouholeté praxe, že s touto vlastností se člověk musí narodit. V průběhu života (nejen toho sportovního) se tato vlastnost projevuje různými způsoby. V případě individuálního sportu je poměrně jednoduše pozorovatelná, ale jaká je situace u kolektivních sportů, kde se u většího množství hráčů a v kontextu hry vyžaduje ofenzivní i defenzivní pojetí? Z vlastní zkušenosti mám několik případů, kdy vyloženě ofenzivní hráč byl nucen k jinému pojetí hry a naopak. Můžu mít útočnou strategii, ale pokud se hráč či hráči s ní neztotožní a hlavně nečiní tak přirozeně, tak nejde v pravém slova smyslu o ofenzivní pojetí hry! V tom je velká alchymie kolektivních sportů… Ofenzivní strategie: Strategie je ofenzivní, když je jejím účelem vnutit svou vůli druhému, dokázat mu svou převahu tím, že uchopíme iniciativu a zbavíme ho jeho volnosti jednání. Defenzivní strategie: Jejím účelem je odradit protivníka, aby zahájil ofenzivu nebo v ofenzivě pokračoval. Přeneseno do sportovní terminologie, útočník je ten, který si dovede útokem vynutit herní převahu, obránce je naopak ten, který obrannou hrou „otupuje“ útočnou (ofenzivní) sílu soupeře a důležitá je v tomto případě i schopnost následného protiútoku.

V minulosti jsem poznal několik vskutku rozených útočníků. Ve hře se to poznalo tak, že chtěli útočit snad všechny míče. Když nahrávku dostal někdo jiný, špatně to nesli… Po prohraném zápase by hráli ještě dále, nechtěli se smířit s prohrou. Ve většině případů byli miláčky nahrávačů a vcelku oblíbenci trenérů a vždy se jim něco odpustilo. Toto byli projevy spíše dospělých hráčů. Jak ale poznat ofenzívní povahu u mladších a mladých hráčů, kdy ještě není „všechno vidět“? Právě na těchto hráčích stojí špičkový volejbal. Už slyším nahrávače: “My jsme ještě důležitější“. Ano, ale bez kvalitní a trvalé ofenzívy nelze v dnešním volejbalu uspět! Navíc musí jít o brutální spojení: Instinkt „zabijáka“, špičková technika a při tom ochota obsluhovat (připravovat akce) ostatní! Těchto hráčů a hráček je vždy nedostatek, alespoň ve volejbalu jde téměř o podpultové zboží. Možná i proto jsem velice rád, že světový a hlavně český tenis takovou osobu našel. Good luck Petro.

Ivan Pelikán, 17. listopadu 2011