Volejbal patří díky svým rychlým výměnám na relativně malém prostoru ke  koordinačně nejnáročnějším sportům. Ve volejbalovém tréninku musí být proto neustále kladen nárok na koordinační schopnosti. Otázkou zůstává, jak všeobecný nebo jak specializovaný má trénink koordinačních schopností být. Zatímco o důležitosti kondičního tréninku nemusíme přesvědčovat žádného volejbalistu, v oblasti koordinačních schopností se dostavují výsledky velmi pomalu. Náročnost koordinačního tréninku musí - tak jako u tréninku kondice, techniky či taktiky - zohledňovat výkonnostní stav hráčů. V začátcích by měl být trénink koordinace zaměřen na rozvoj pohybových schopností, později na rozvoj volejbalových dovedností. Koordinační trénink má jeden cíl – vytvořit ve všech etapách tréninku mládeže koordinační „nadpotenciál“ (Überpotenzial). To znamená, nastavit v tréninku takové nároky, které se v zápase objevují pouze zřídka nebo se na takovém stupni náročnosti neobjevují dokonce vůbec.

To odpovídá i tréninku kondičních schopností. Jde o to, abychom zvýšili herní potenciál hráčů v technice i v taktice, zlepšili pohybovou schopnost a snížili energetickou náročnost pohybů, což opět umožňuje zvýšit kondiční nároky na hráče. Zvýšením koordinačních schopností získáme zlepšením ve fázi vnímání a rozhodování hráčů v herních situacích, vyrovnáváme koordinační deficity u nadměrně narostlých jedinců, koordinační trénink sportovců působí preventivně před syndromem únavy, trénink nezapadá do stereotypu a působí na hráče motivačně.

Koordinační trénink je něco více než jen trénink koordinačních schopností, neměl by probíhat výhradně specializovaně. Pro řešení nových překvapivých situací, se kterými se sportovci ve svém odvětví neustále setkávají, nemůže trénink samotných herních situací stačit. Úloha koordinačního tréninku by se podle Rotha mohl skládat z následujících komponentů

• Získat na jedné straně široké motorické základy, na straně druhé trénovat jednoduché dovednosti
• Zařazovat situačně do tréninku již naučené dovednosti
• Zařazovat nové informační nároky
• Zvyšovat stresové podmínky

Koordinace ve sportovních hrách netkví pouze v tělesných pohybech, ale je mnohem komplexnější. Sportovec v nich musí neustále vnímat, rozhodovat a jednat. Pokud je jeden z těchto procesů u sportovce slabší, je úspěch v herní situaci ohrožen. Pokud nahrávač neustále nahrává útočícímu hráči, který útočí do dvojbloku, je jeho vnímání herních situací na špatné úrovni. Trenér se na něho zlobí, ale on tuto schopnost možná málo trénoval. Pro praxi je tedy důležité, že trénink koordinace je kombinací tréninku vnímání a pohybů.

Koordinační kompetence volejbalisty se skládají ze dvou procesů:

1. 1.Selektivní atím související rychlé vnímání pro řešení určitých herních situací relevantních elementů (postavení, směr pohybu, rychlost spoluhráčů i protihráčů v relaci ke svému postavení a pohybu, pozice míče nebo jeho křivky letu).
2. 2.Kreativní použití motorických schopností, to znamená najít správné řešení, které vedeúspěchu. (Trenér učí hráče vícero možností, jak zvládnout určitou herní situaci)

S rostoucí úrovní musí být koordinační trénink více specializovaný (ve volejbale často specializovaný na jednotlivé posty – blokař, smečař, nahrávač, libero). To ovšem neznamená, že bychom neměli v dospělé kategorii trénovat různé varianty běžecké abecedy nebo přeskoky přes švihadlo. Trénink koordinace se od tréninku techniky liší v tom, že provedení herní dovednosti je realizováno v náročných podmínkách. Trénink vnímání a rozhodování bychom měli zařazovat ve všech mládežnických i dospělých kategorii.

Volejbalista musí z koordinačního hlediska zvládnout tyto nároky:

• Měnící se pozorovací strategie, rychlá změna od distributivní ke koncentrativní pozornosti. Často jsou volejbalisté označováni za vizuální vícebojaře.
• Dokázat se pod časovým tlakem rozhodnout z několika variant řešení
• Vysoké kooperační nároky
• Zvládnout nároky na vysokou komplexní prostorovou a časovou orientaci ve vztahu ke spoluhráčům, soupeřům a k letícímu míči
• Zvládnout nároky na vysokou schopnost reakce při obraně útočných úderů. Úspěšnost zákroků v poli je v souladu s vysokou mírou anticipačních schopností.

Koordinační míčová škola

• Driblink se dvěma míči – současný dopad o zem, střídavý dopad o zem, po určité dráze
• Žonglování s dvěma míči o stěnu – každé chycení a odhod míče musí být proveden oběma rukama. Variace – s otočením, pouze jednou rukou atd.
• Hráči stojí od sebe ve vzdálenosti 3 metrů a odbíjejí současně dva míče, jeden letí přímo na hráče, druhý se musí dotknout palubovky. Variace – hráč má oba míče a hází je spoluhráči
• Hráči stojí za sebou – zadní hráč hází míče před druhého hráče, ten ho musí odbít, jakmile míč vidí
• Dva hráči proti sobě, jeden drží dva míče ve výšce ramen – druhý je v nízkém střehu ve vzdálenosti 1 metru. První hráč pustí jeden míč a úkolem druhého hráče je ho chytit předtím, než spadne na zem.
• Hráč odbije nad sebe a musí ho chytit za zády, odbije a udělá dřep, otočení kolem své osy, tlesknutí před nebo za tělem atd.
• Hráč má dva míče a musí je odbitím udržet ve vzduchu. Těžší varianta: jedna ruka odbíjí přihrávající plochou nad sebe, druhá s druhým míčem dribluje.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 10/2011