Při plánování tréninků, kterému jsme se věnovali v minulém článku, musíme zohlednit čtyři fáze tréninkové jednotky. Podle cíle tréninkové jednotky mohou být jednotlivé fáze časově různě dlouhé. Co však zůstává neměnné, je právě čtyřfázové rozdělení tréninkové jednotky.

1)Příprava

Tak jak napovídá název, měli by se jednotliví hráči, ale i celý tým na následující trénink připravit. Prioritou této fáze tedy je aktivovat systémy, které budou hráči v tréninku potřebovat: srdečně-cévní systém, emoční připravenost, pozornost, pohyblivost, zvýšení tělesné teploty.

Standardizovaný trénink připravenosti organismu, který v každé tréninkové jednotce probíhá stejně, neodpovídá nárokům specifické přípravy, ani nejdůležitějšímu principu: Principu neustálé obměny za účelem motivace hráčů. Žádný trenér si nemůže dovolit tento čas promarnit!

Trenér by měl předem přesně vědět, jaké systémy má aktivovat pro následující program tréninku. Již v této fázi by měly být na hráče kladeny takové nároky, které vedou k rozvoji pohybových i volejbalových schopností hráčů. Je-li hlavním tématem tréninku například přihrávka v jakékoliv formě, měla by být aktivace těla v přípravné fázi zaměřena na rozvoj schopnosti vnímání, pohyblivost trupu v oblasti boků (výpady), nároky by měly být kladeny na aktivní, ale i pasivní pohyb dolních končetin, k tomu by měla být zařazena tonizace a stabilizační trénink zaměřený na trup.

2)Učení se a vývoj

Přechod od přípravy k první hlavní části tréninkové jednotky probíhá plynule, do popředí se dostává učení se novým pohybům. Název hlavní fáze se záměrně nazývá učení, protože cílem každého tréninku by mělo být zlepšení. Přestože na programu tréninku není učení se nového pohybu, zlepšení by se mělo očekávat a vyžadovat v nácviku nové varianty nebo zvýšení kvality provedení. Největší šance na učení nastává, když hráči dostanou úkol, který mohou splnit po cíleném provedení pohybu. Učení může v první fázi probíhat izolovaně, během tréninku je však nutné přejít ke komplexnímu charakteru cvičení. Důležité je, aby hráči při plnění stanoveného úkolu poznali smysl cvičení, které v nich probudí touhu se ve volejbalu zlepšovat.

Nebezpečí, hlavně v tréninku mládeže, hrozí v případě, že hráče podceníme a ukládáme jim lehčí úkoly, než jsou schopni provést. Těžkými, zajímavými a smysluplnými cvičeními rozvíjíme schopnosti hráčů rychleji, než si myslíme. Nuda nemá na hřišti prostor, ta bere hráčům energii. Proto je důležité pracovat s hráči individuálně a začít s nimi pracovat tam, kde má jejich individuální růst startovní čáru. Dobří trenéři mají v hlavě další cvičení, aby v případě podcenění hráčů dokázali rychle zareagovat. Aby své hráče posouvali v jejich individuálním vývoji, používají trenéři v této fázi verbální komunikaci, tedy radu. Ale pozor: Neustálé komentování každé akce zabrání hráči zažít úspěch, nebo i neúspěch, bez pomoci druhé osoby a následnému zvýšení sebevědomí. Jako trenéři se pohybujeme na velmi tenkém ledu a musíme s velkou opatrností zvážit, kdy do situace zakročit nebo se zdržet jakýchkoli komentářů.

Příklad: Trenér má jasný přehled o tom, v jaké situaci má tým problémy při přihrávce: Přihrávka prstama, mimo osu těla, po pohybu atd. Pokud má tým problém v přihrávce mimo osu těla, začínáme s prováděním pohybů souvisejících s přihrávkou mimo osu těla. Poté by měli hráči přihrát úspěšně mimo osu těla deset hozených míčů od spoluhráčů. Poté přikročíme k přihrávce po úderu z kratší vzdálenosti, hráči reagují rychle na letící míče. V závěrečné fázi přihrávají hráči míče od hráčů, kteří jsou za sítí a přes síť je natažená plachta (prostěradlo) tak, že přihrávající hráči mají ztížené podmínky tím, že na podávajícího hráče nevidí. Takto se mohou hráči individuálně zlepšovat.

3)Použití dovednosti ve hře

V minulé fázi by měl hráč mít dostatek pokusů k tomu, aby zažil pocit úspěchu. Další výzvou by mělo být pro hráče uplatnění naučení se nové dovednosti ve hře a přesvědčení se o tom, že byla dovednost naučena správně.

Kdo z trenérů ovšem nezná katastrofální scénář, kdy naučená dovednost ve hře ani jednou úspěšně nezafunguje nebo se o úrovni naučené dovednosti ve hře ani nic nedoví, protože ta situace ve hře ani nenastane? Kouzelné slovíčko pro trenéry: Modulace hry. Trenér rychle reaguje na vývoj hry a upraví pravidla tak, aby měl možnost přesvědčit se o úrovni naučení se cílené dovednosti. Nejlepší varianta: Aby tým vyhrál, musí použít právě tu herní variantu, kterou ve fázi učení trénoval. K tomu může trenér použít různé modifikace: počet hráčů, výška sítě, rozměry hřiště, počet úderů, startovní podmínky (servis rolovaný nebo plachtící, doplňkové míče – zdarma, do obrany atd.). Otázka pro trenéra musí znít: Jakou formu hry najdu proto, abych si ověřil úroveň naučené herní dovednosti?

4) Hra na závěr

Je dobré, pokud trenér na závěr tréninku vymyslí nějakou herní formu. Hráči, kteří odcházejí domů s pocitem vítězství, se budou těšit na další trénink. Trenér ještě jednou vyzve hráče k práci pro tým a vyhlásí hru. Ten, kdo splní daný úkol, se může protahovat a odcházet do sprchy. Trenér vymyslí takovou formu hry, která je splnitelná pro všechny hráče.

Příklad: Při tréninku přihrávky podává trenér na hráče, který musí přihrát na druhého hráče, který stojí na podložce. Pokud hráč přihraje tak, že druhý hráč chytí míč a stojí na podložce, má splněno a trénink pro něho končí.

Veškeré části tréninkové jednotky spolu souvisí a nabízí hráčům individuální růst. V začátku tréninku se hráč připraví, ve druhé fázi se učí, ve třetí fázi a čtvrté fázi si ověřuje dovednost ve hře. Za krátký čas sami hráči rozpoznají, v čem je smysl a cíl jednotlivých tréninků, což je podle nových výzkumů velmi důležité.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 10/2011