Tak třeba bagr. Odbití, které je základem přihrávky, hry v poli a nahrávky. Představte si, že jste trenéři mladších žáčků a začínáte s výukou bagru. Předvedete dětem postoj, vytvarování paží a zápěstí, polohu trupu … uděláte několik imitačních cvičení. Zkrátka uděláte dětem jakousi představu o struktuře pohybu. Nahodíte jim míč. Ano, to je důležité.

 

 

Protože již děti mají něco za sebou, mají utvořené určité představy o hře volejbal. Velmi důležité je, aby si nyní uvědomily, jakou úlohu má mít bagr v jejich hře: Přihrávka – vybírání – nahrávka. Stále bagr, ale každý v jiné podobě. Jednou nasazení daleko před tělem s vyhrbenými zády, podruhé v nízkém postoji s trupem v předklonu a potřetí bagr s vytvarovaným zápěstím případnou nahrávku.

A teď různé situace: volně letící míč, prudce letící míč, vedle těla letící míč atd. a teď trenérská vysvětlení: „ … nasaď paže dále před tělem, abys mohl tlumit …“, „ … skloň ruce jinak, aby míč vyletěl nahoru …“, „ … zlom ruce v loktech, abys mohl zahrát bagrem nahrávku za hlavu …“. Nejcennější je to, když dítě pochopí ten základní fígl: „ … tato situace vyžaduje toto řešení …“. Samozřejmě, že jedno dítě to pochopí samo a druhému je třeba napovídat.

Pochopitelně k tomu potřebuje mít do určité míry zvládnutý pohyb. Naučit biomechanický řetězec, to je vlastně na volejbalové výuce to nejlehčí a nic na tom nemění fakt, že to u nás v Čechách učíme nedůsledně. Tato nedůslednost a trenérský šlendrián, který má za následek nezvládnutou techniku, nemůže být důvodem pro tvrzení, že technika je nejdůležitější. Hra je permanentní řešení situací, jejichž základním prostředkem je optimální pohybový řetězec. To je vcelku logické, jelikož situace se řeší automatizovaným pohybem. Čili řeší se pohybem, nikoliv pouze myšlenkou. Kdo ale zná něco o pohybovém učení, ví, že existuje jakási „generalizovaný pohybový program“, který je obecným základem pro celý trs příbuzných, v detailech se lišících pohybů. Tento „generalizovaný pohybový program“ je důvodem, proč volejbalisté nemají i při příležitostném hraní tenisu (a to bez speciálního tréninku) problém s hrou nad hlavou, přestože se s tímto pohybem většina běžných rekreačních tenistů trápí. Ta osmička nad hlavou s dvojí prácí lokte je tím obecným, co se přenáší z jedné hry do druhé i bez speciální přípravy. Podobně to funguje v přenosu mezi variantami příbuzných pohybů. Talentovaný volejbalista, který zná základní podobu bagru, sám přijde na to, že obecnou techniku je třeba modifikovat pro různé situace. To znamená, že začíná hrát. Tedy přenášet pohybový vzorec do herních podmínek. Ovšem nikoliv kamenný pohybový vzorec, ale dynamický pohybový základ.

Starý dobrý Matěj (ano, Slávkův otec) mi jednou povídá, když jsem přišel učit do Olomouce na fakultu, „ … já ti docela fandím, ale s tím důrazem na techniku to trochu přeháníš …“. Matěj vychoval spoustu kvalitních hráčů, několik reprezentantů, u nichž jsem vůbec neměl dojem, že by měli nějaké zásadní technické problémy. Jak to tedy asi dělal, když měl takový skeptický názor na důraz techniku v tréninku volejbalisty? Myslím, že znám odpověď … kladl důraz na organizaci hry, a hru jako takovou, a protože byl důsledný a paličatý tvrďák, ´dosáhl téhož jinou cestou. Základní otázky, na které musí každý volejbalista v řádech tisícin vteřiny neustále pohybem odpovídat, jsou CO, JAK, PROČ. Jakmile odpověď na jednu z otázek příliš upřednostní, neděláme z hlediska trenérského dobře. Budu hrát bagrem nebo prsty (CO?), budu hrát bagr před sebou nebo mimo osu těla (JAK?), nepůjdu při bagru tolik do podřepu (abych neztratil čas), ušetřím jeden krok (abych získal čas a nedostal se do nevhodného místa), protože následně útočím a musím to obojí stihnout (PROČ?). Takovou a podobnou plasticitu herního myšlení, potřebuje hráč při řešení situace. Navíc, když se tyto situace drilují v herních kontextech, vzniká nekonečně velká databanka pohybových řešení, která postupně přecházejí do herních automatů. Co by bylo hráči platné, kdyby se do automatů dostala pouze jedna „správná“ kamenná technika. A znovu to neznamená, že se nemá drilovat preciznost pohybového řešení. Znamená to, že se má drilovat jako pohybová preciznost, tak situační preciznost. Jak? Úkolově. A nejde ani, říct, že toto, jako první a ono až potom. Znovu připomínám, že existují učební paradigmata, která tvrdí: „napřed hra a potom technika“. Každý jednostranný pohled je škodlivý. Hra je krásná v tom, že na ni nikdo nemá definitivní recept. Pouze někteří by ho rádi jednou pro vždy vlastnili … je to jako s ženskou, jakmile ji chcete trvale vlastnit, ztratíte ji. Lepší je ji stále znovu objevovat, stejně jako nechat ji, aby stále znovu objevovala vás …

Zdeněk Haník, Nymburk, 21.11.2011