Ne že by mne Radek Častulík přímo vyprovokoval k napsání tohoto článku. Spíše jen urychlil jeho publikaci, protože se už dlouho právě touto problematikou zabývám na krajské úrovni, a tak mi vlastně Radek „kápl do noty“ a nahrál. Berte tedy můj příspěvek jako polemiku s jeho názorem.
Volejbal je hra. Jedna z těch úžasných sportovních her a hra je trvalým průvodním znakem lidského konání. Lákáme-li děti do oddílu a jsme-li úspěšní, je pak už na nás, na trenérech, abychom je pro volejbal ještě více získali a nadchli. Je to snadné, stačí jim vytvořit podmínky pro hraní volejbalu. Jinak odejdou, tam kde jim hru umožní, děti se přece chtějí hrát. Všichni, ale dobře víme, že ovládání míče volejbalovým způsobem je úkol nesnadný. K jeho mistrovskému zvládnutí je potřeba velkého, nikdy nekončícího úsilí a píle. Už samotné zahájení rozehry, uvedení míče do hry, je tvrdý oříšek. Některé míčové hry – fotbal, basketbal, florbal, házená, aj. - mají institut výkopu, rozskoku, vhazování, tedy činnosti nikterak složité, které se opakují jen zřídka kdy. Naproti tomu volejbal má institut podání – odbití, jež musí být provedeno jednou rukou, přes síť a do vymezeného prostoru. Dost složitá činnost pro zkušeného dospělého hráče, natož pro začátečníka dětského věku...
Taktické jednání nahrávače je vysoce komplexní proces, ve kterém mohou a musí paralelně probíhat více akcí najednou. Nahrávač musí během motorických akcí sledovat let míče a své spoluhráče a současně vymyslet nejlepší taktické řešení situace a toto řešení technicky zdatně provést. Při této situaci hraje nejdůležitější roli schopnost vnímání. Relevantní jsou obzvlášť informace, které jsou vnímány periferním viděním, ale také pozorovací schopnost a nahrávačova paměť. Podle Harreho se psycho-motorické procesy taktického jednání dělí do čtyř hlavních fází, které se dají časově těžko rozdělit a jsou spjaty úzce dohromady. Nejvyšším cílem každého úkolu nahrávače je vést své útočníky k zisku bodu a minimalizovat tak šanci soupeře na úspěch.
V roce 2000 jsem přišel k národnímu družstvu a vsadil jsem na jednu kartu. Sázka na servis. Vybral jsem k tomu patřičné hráče s příslušnou dovedností, odvahou a důvěrou ve vlastní síly. J. Novotný, Dubš, Novák, Kubala, M. Novotný, Staněk, Pešl, Polák. Věnoval jsem tréninku servisu mnoho času. Přesvědčoval jsem hráče, že je třeba dobře trénovat, aby byl servis „v ruce“ a v zápasech se nebát chyby a věřit ve vlastní schopnosti. Uvnitř družstva dokonce vznikla vlastní terminologie „stupně ničivosti servisu“, takže naše mluva vypadala takto: „dáváme trojku“, to znamenalo stupeň ničivosti 3, atd.
Při pozorování dobrých hráčů se nám zdá, že jsou vždy včas připraveni na přicházející herní akci a že tuto akci poté řeší často úspěšně. Pro to existuje řada důvodů. V souvislosti s tímto faktem existuje ve sportu jeden pohyb, který je snadno přehlédnutelný, ale jako řídící element má pro úspěch a neúspěch ve hře rozhodující význam. Úvodní pohyb před vlastním cílovým pohybem. Úvodní pohyb (předskok) ve formě plochého (několik milimetrů vysokého) včasného skoku na místě a před vlastním cílovým činem představuje základní předpoklad pro včasné následné jednání ve hře. U předskoku se podle Kuhna jedná o princip. Tento princip se používá v každém sportu, ve kterém platí, včas a co možná nejrychleji vystartovat na krátký míčový kontakt protihráče nebo spoluhráče.
Prihrávka je jednou zo základných herných činností jednotlivca. Každá rozohra po podaní sa následne realizuje príjmom. Prijmajúci hráč musí splniť niektoré pre jeho činnosť limitujúce zákonitosti, ktoré sa nedajú obísť ani eliminovať. V prvom rade je potrebné si vysvetliť niektoré fyzikálne zákonitosti, ktoré priamo či nepriamo ovplyvňujú správne postavenie hráča na prijme a limitujú možnosti jeho aktívneho zasiahnutia do hry. Biomechanika určuje, ako živý organizmus môže vykonávať pohyb a aké sú rozdiely medzi klasickou fyzikou, mechanikou a biomechanikou. Niektoré bežne akceptované názory v pohľade na volejbal sa môžu na prvý pohľad zdať že neakceptujú mechaniku, ale je to iba zdanie a mechanika v určitých hraniciach. V praxi ju aplikujeme v konkrétnych limitných podmienkach. Respektíve dopredu sú určené základné podmienky pre vykonanie daného pohybu.
Potkal jsem po delším času svého bývalého spoluhráče Milana Hadravu. Býval to dobrý smečař a o volejbalu hodně přemýšlel. Na hráče se až nečekaně zajímal o širší souvislosti volejbalového výkonu. Byl samouk (maturitu si dodělával až v pozdní dospělosti) ale četl a díval se … Často mě inspiroval … a tak tedy tento laický vzdělanec mě potkal na Stahově, pochválil mi ze zdvořilosti novou knihu, pak jsme si řekli pár obligátních vět a když jsme se loučili, dodává ještě (nevím, jak jsme se k tomu dostali): „ … víš, co je velmi důležité u blokování?“, „co?“, zeptal jsem se. „Aby byl pevnej trup“. Pokynul jsem mu na pozdrav a v uších mi znělo „svatá pravda“. Ne, že bych to nevěděl, ale pochybuji, zda jsem to někdy jasně napsal do nějaké pasáže o blokování. Přitom je to důležitá informace. A hned mi běžely hlavou další souvislosti: důležitost rozvoje posturálního svalstva, pravidelné posilování břišních a zádových svalů, nutnost provádět dřepy a podřepy s volnou činkou a nikoliv ve stojanech či na posilovacích strojích atd.
Z diskuse pod posledním úterním článkem je patrné, že si někteří z vás oddechli, když jsme opustili téma mentální převahy. Pokud se chceme o volejbalu dále bavit vážně a seriózně, bohužel (pro některé) se k tomuto tématu musíme znovu vrátit. Důležité bude svázat toto téma s reálnou praxí, aby diskuse nezabředly do planého teoretizování. Diskuse o psychologických souvislostech volejbalu však jasně ukázala, jak neorané je pole psychologie sportovní hry. Diskusních příspěvků bylo mnoho, čtenost byla nebývale vysoká. V jednotlivých vašich příspěvcích jsme byli svědky toho, že má každý z diskutujících poněkud jinou představu o tom, co má být jejím předmětem. Vrátil jsem se tedy v posledním článku k poněkud „hmatatelnějšímu“ tématu: problematice libera. Dnes zůstanu v této rovině a zareaguji na diskusní příspěvky Tomáše Lejska a „Vendy (ho?)“.
Příprava na ME juniorů v Brně vrcholí a tak se přezkoumává vše, co ve hře skřípe a co lze ještě vylepšit. Junioři absolvovali několik utkání s extraligovými oddíly a pak v Itálii se špičkovými juniorskými celky. Samozřejmě razance útoků je něco, s čím se asi v naší juniorské těžko mohli setkat. Jeden z hříchů našich hráčů, který se při těchto utkáních jasně projevuje, je naučený způsob vybírání. Dalo mi mnoho práce přesvědčit hráče o vybírání v úkroku a v převalu bokem oběma či jednou rukou. Velkým nešvarem některých hráčů je držení rukou při vybírání příliš u těla.
Jako začínající trenér v Bratislavě a záhy v rakouském Ennsu jsem byl zamilován do blokařské činnosti a snažil jsem se všemožně dokázat, že blok je nejdůležitější činnost ve volejbalu. Zajímal jsem se o statistiku, sbíral data ze všech světových soutěžích a jako trenérský asistent (v Bratislavě) jsem se soustředil zejména na obranu. S dogmatickou náruživostí jsem hledal důkazy, že družstvo, které lépe blokuje, vyhrává. Byl jsem dokonale informován o průměrných počtech bloků na set nejlepších světových družstev i nejlepších blokařů, kterými byli v té době třeba Lucchetta, Gardini, Petrovič, Olikver, Van de Goor, Mester a další, mezi našimi hráči kralovali Bláha, Vojík a Pochop. Zaměřil jsem svou trenérskou energii na nácvik a trénink bloku. Mýlil jsem se ... (foto: www.pankiv.cz)