Neprožil jsem zrovna víkend, který by mě opravňoval být hrdý na volejbal v Česku. Nicméně vše špatné je na něco dobré. Někdy se tomu už říká trend, někdy mi to zatím připadá jako něco, co není úplně nejsprávnější. Mám teď namysli (titulek je jasný) příjem prsty. Nový prvek, který jsem já jako hráč nezažil. Za nás byl někdy problém čistě přijmout bagrem natož prsty. S uvolněním čistoty prvního dotyku se objevila cesta, jak zpracovávat nepříjemné plachtící podání a jeho modernější podobu naskočené plachtící podání. Přes velký rozvoj smečovaného podání má plachta  a zvláště naskočená plachta své místo mezi různými druhy podání....

 

Neprožil jsem zrovna víkend, který by mě opravňoval být hrdý na volejbal v Česku. Nicméně vše špatné je na něco dobré. Někdy se tomu už říká trend, někdy mi to zatím připadá jako něco, co není úplně nejsprávnější. Mám teď namysli (titulek je jasný) příjem prsty. Nový prvek, který jsem já jako hráč nezažil. Za nás byl někdy problém čistě přijmout bagrem natož prsty. S uvolněním čistoty prvního dotyku se objevila cesta, jak zpracovávat nepříjemné plachtící podání a jeho modernější podobu naskočené plachtící podání. Přes velký rozvoj smečovaného podání má plachta  a zvláště naskočená plachta své místo mezi různými druhy podání. Od nepaměti platí, že pouze s jedním druhem podání hráč nevystačí a změna rytmu se pořád ukazuje jako velmi účinný prostředek, jak vykolejit soupeře. Moje zkušenost s různými družstvy ať už mezinárodní úrovně tak i naší extraligy či extraligy juniorů jsou smíšené, nicméně lze konstatovat, že přijímat prsty je správná reakce buď na slabost v příjmu plachty klasicky či na eliminování naskočené plachty, která má jiný let a úhel dopadu na ruce přijímače. Problém tedy asi není, jestli přijímat prsty. Problém naučit přijímat tak, aby příjem prsty byl rovnocenný s příjmem bagrem.

Jeden z prvních signálů, že příjem prsty musí být stejně sofistikovaný a pro nahrávače dostatečně klidný, jsem zaznamenal v utkání juniorů 89 s Itálií. Jejich libero přijímalo prsty stejně technicky dobře jako spodem – myslím teď let míče, jeho křivku, výšku, rotaci. Stejné to teď bylo i u hráčů Rakouska. Náš příjem prsty byl hanebný a to u  naprosté většiny hráčů. Míč zběsile rotoval, byl nízký. Směřoval sice k síti, ale mimo ideální prostor nahrávky. Často se stává, že míč přejde přes prsty nebo hráč  špatně odhadne let míče a míč pak vlastně hodí. Rozhodčí někdy pískají a někdy ne (v Turecku jsme takto prohráli set – rozhodčí míč kvalifikoval jako tažený). Celý problém příjmu prsty je samozřejmě v pohybu nohou, to znamená jestli hráč najde optimální setkání s míčem, a dalším faktorem je pak prstová technika hráče. V obojím máme v juniorské reprezentaci velký deficit. Je jasné, že i pro tento druh má někdo lepší předpoklady a někdo horší. Prstová technika je něco, co hráči obrazně řečeno sají s mateřským volejbalovým mlékem. Nicméně si myslím, že někdy v pozdním žákovském věku hráče od této herní činnosti odstavujeme a cíleně ji netrénujeme. Pokud chceme přijímat rovnocenně příjmu bagrem, musí se tato herní činnost cíleně rozvíjet. Velkou nadějí je, že odbíjení prsty se věkem zlepšuje. Což jsem poznal na svou vlastní kůži, takže prostor pro zlepšování je.

 
V Příbrami, 23.3.2008                    Jiří Zach