Antuková liga v Dobřichovicích a na podání Ondřej Boula. Následuje série sedmi podání za sebou přerušená tajmem. Nejde mi teď jen o schopnost či neschopnost juniorů čelit takovému podání. V juniorské lize se s takovým podáním nesetkávají, takže lze omluvit jejich bázeň před podáním Ondřeje Bouly. Ondřej podává také tak trochu atypicky. Podání nesmečuje z maximální výšky, ale s velkou razancí a křivka letu míče není vždy klasickým obloukem. Skoré 7:0 bylo hrozivé, ale to se v moderním volejbale děje a viděl jsem podobné série i při střetnutí lepších celků než byl juniorský celek a celek Humrů nebo jak se tým jmenoval... (Foto: www.volleycountry.com)

Antuková liga v Dobřichovicích a na podání Ondřej Boula. Následuje série sedmi podání za sebou přerušená tajmem. Nejde mi teď jen o schopnost či neschopnost juniorů čelit takovému podání. V juniorské lize se s takovým podáním nesetkávají, takže lze omluvit jejich bázeň před podáním Ondřeje Bouly. Ondřej podává také tak trochu atypicky. Podání nesmečuje z maximální výšky, ale s velkou razancí a křivka letu míče není vždy klasickým obloukem. Skoré 7:0 bylo hrozivé, ale to se v moderním volejbale děje a viděl jsem podobné série i při střetnutí lepších celků než byl juniorský celek a celek Humrů nebo jak se tým jmenoval. Naskočené podání je velký fenomén a u některých hráčů je příjem jejich podání podobný vybírání klasického smečovaného úderu ze sítě a tam pravděpodobnost úspěchu nebývá až tak vysoká. Na Boulovi je zajímavý počet podání za sebou. V Pecce prý dal těchto podání devět za sebou. Jenže to není to, co bych chtěl nějak blíže komentovat. Za můj komentář stojí reakce juniorů při rozboru turnaje, kdy jsem se snažil podání O. Bouly využít k motivaci při nácviku tvrdého podání a jeho příjmu. Dle mého někdy mdlého trenérského rozumu jedinou reakci na něco, co nezvládnu, je rozbor toho, co jsem nezvládl, vytýčení hlavních chyb, které dělám a správná reakce v tréninku. Tedy začnu to v tréninku trénovat.

Jinými slovy, chtěl bych po hráčích to, co jsme viděl u většiny zahraničních reprezentačních celků. Při rozcvičováni ve dvojicích a při různých průpravných hrách se jde vždy v úderech naplno. Tudíž hráč není překvapen, když se pak v utkání setká s razancí. Jenže, jak jsem zjistil, tento docela jednoduchý požadavek je v českých luzích a hájích docela neoblíbený a leckdy nerealizovatelný. Vím, že se teď vystavuji možnosti až laciné kritiky. Asi věty typu: to je věc trenéra, motivace apod. Jasně, že je to věcí trenéra, ale pak je to dle mého názoru věcí naprosté většiny trenérů v Česku. Když se totiž řekne věta: budeme odbíjet a používat submaximální až maximální razance, říkáte něco, co má velký vliv na celý způsob trénování. Nejdříve máte problém v přesnosti, pak v udržení souvislé hry, občas nějaké zranění či tvrdý úder do těla nebo jinam. Jinými slovy je to něco, co úplně změní trénink a pokud chcete něco změnit, musí být tlak na hráče v tomto směru naprosto soustavný. Už jenom proto, že se záhy ukážou daleko více různé technické chyby nejen v úderové technice, ale také ve vybírání, taktice apod. No a teď již zmíněná reakce. Boula dává takové rány, že to prostě nelze vzít a tečka. Boula dává rány, s tím opravdu souhlasím. Takže to zkonstatuji a budu jen trpně čekat na jeho chybu, jinak vlastně nemám šanci. Samozřejmě, že se strhla diskuse a já jen přitvrdím v tlaku na kvalitu trénování a také užívanou razanci. Navíc junioři už překročili hranici, kdy už mají na to hrát razantně a drajvovat silou, jen jsou tak trochu čeští a trochu pohodlní jít i v tréninku naostro. Přesto mi je jejich reakce líto. Tajně doufám, že příště bude reakce trochu bojovnější.

V Příbrami 1.7.2008       Jiří Zach