Z diskuse pod posledním úterním článkem je patrné, že si někteří z vás oddechli, když jsme opustili téma mentální převahy. Pokud se chceme o volejbalu dále bavit vážně a seriózně, bohužel (pro některé) se k tomuto tématu musíme znovu vrátit. Důležité bude svázat toto téma s reálnou praxí, aby diskuse nezabředly do planého teoretizování. Diskuse o psychologických souvislostech volejbalu však jasně ukázala, jak neorané je pole psychologie sportovní hry. Diskusních příspěvků bylo mnoho, čtenost byla nebývale vysoká. V jednotlivých vašich příspěvcích jsme byli svědky toho, že má každý z diskutujících poněkud jinou představu o tom, co má být jejím předmětem. Vrátil jsem se tedy v posledním článku k poněkud „hmatatelnějšímu“ tématu: problematice libera. Dnes zůstanu v této rovině a zareaguji na diskusní příspěvky Tomáše Lejska a „Vendy (ho?)“.

 

 

Půjde o blok. Ve vašich příspěvcích byla řeč o blokařských přesunech. Musím konstatovat, že to byl na začátku mé trenérské kariéry jeden z nejfrekventovanějších obsahů mých tréninků. Pokoušel jsem se ve své bláhové trenérské domýšlivosti předělat techniku blokařských přesunů takových „plejerů“ jako byli Vojík, Bok nebo Schiller. Samozřejmě, že mě odpálkovali, s tím, abych své trenérské experimenty zkoušel na mladé hráče... (foto: Martin Sidorjak)

Z diskuse pod posledním úterním článkem je patrné, že si někteří z vás oddechli, když jsme opustili téma mentální převahy. Pokud se chceme o volejbalu dále bavit vážně a seriózně, bohužel (pro některé) se k tomuto tématu musíme znovu vrátit. Důležité bude svázat toto téma s reálnou praxí, aby diskuse nezabředly do planého teoretizování. Diskuse o psychologických souvislostech volejbalu však jasně ukázala, jak neorané je pole psychologie sportovní hry. Diskusních příspěvků bylo mnoho, čtenost byla nebývale vysoká. V jednotlivých vašich příspěvcích jsme byli svědky toho, že má každý z diskutujících poněkud jinou představu o tom, co má být jejím předmětem. Vrátil jsem se tedy v posledním článku k poněkud „hmatatelnějšímu“ tématu: problematice libera. Dnes zůstanu v této rovině a zareaguji na diskusní příspěvky Tomáše Lejska a „Vendy (ho?)“. Půjde o blok. Ve vašich příspěvcích byla řeč o blokařských přesunech. Musím konstatovat, že to byl na začátku mé trenérské kariéry jeden z nejfrekventovanějších obsahů mých tréninků. Pokoušel jsem se ve své bláhové trenérské domýšlivosti předělat techniku blokařských přesunů takových „plejerů“ jako byli Vojík, Bok nebo Schiller. Samozřejmě, že mě odpálkovali, s tím, abych své trenérské experimenty zkoušel na mladé hráče. Uvědomoval jsem si tehdy nerozpracovanost naší tehdejší metodiky, a tak jsem se nenechal odradit. Myslím dokonce, že jsem dosáhl v dalším svém trenérském působení i určitých dílčích úspěchů v této činnosti. Ale o tom nechci psát … chci se zmínit o jedné své trenérské chybě …

Blok je první obranná linie, která má dvě funkce: zachytit míč a zakrýt určitou část pole. Bez účinného vykrytí části pole by bylo vybírání v poli pouze náhodnou činností. Provedení bloku je sice relativně jednoduché, ale jeho nácvik je komplikován mnoha okolnostmi. Již v knize Volejbal 1 (2004) jsem vyslovil několik myšlenek (především z oblasti techniky), na nichž trvám dodnes. Například:

Nejrychlejší přesun je během: hráči (především středoví) se v moderním volejbale musí častěji přesunovat velmi rychle na delší vzdálenost. Pro to se nejlépe hodí klasický běh, kde rovina ramen je kolmá na síť s následnou rotací trupu těsně před odrazem. Technika závěru akce je tak zautomatizována, že se potom hráčům jeví jako přirozená i na kratší vzdálenost.

Směrová noha vždy zahajuje pohyb: pohyb při přesunu zahajuje směrová noha. Začátek pohybu právě směrovou nohou vyhovuje i situaci, kdy je útok soupeře zhruba 1 - 1,5 m od místa útoku prvního sledu (např. úder č. 5). V tomto případě provádí blokař pouze úkrok směrovou nohou, přísun druhou nohou do odrazového postoje a provede blok. Jinými slovy směrová noha je připravená jak pro úkrok, tak pro běh a blokař volí podle vzniklé situace. Atd.

Zkrátka, kladl jsem veliký důraz na blokařské přesuny. Domnívám se dodnes, že to tak má být a rovněž si myslím, že v této problematice nemá řada mládežnických trenérů jasno. Vidím například v národním družstvu, jaké fatální problémy mají s přesunem, resp. jeho zakončením a odrazem hráči jako Jirka Král, Marek Novotný a někteří další. Tyto problémy vznikly v mládí a teď je pozdě na korekce v technice. Co bych ovšem ve své trenérské práci dnes přehodnotil, je mé chybné pojímání priorit v nácviku bloku, přesněji řečeno rozdělení času jednotlivým dílčím oblastem. Rozhodně bych jako mládežnický trenér stále i nadále zařazoval blokařské přesuny do každé tréninkové jednotky. Vůbec specifický herní pohyb (přesuny v poli, blokařské přesuny, imitace přehrávacího pohybu a následný smečařský rozběh atd.) bych zařazoval namísto planého rozběhávání kolem tělocvičny. Blokování je však bráněním přeletu míče ze strany soupeře na stranu vlastní, a proto musí být hlavním obsahem tréninku činnost související právě s tímto aktem. Proto bych se na tento moment daleko více zaměřil. Uvědomme si jaká kvanta pokusů vykonáme, když chceme automatizovat například přihrávku. Proti tomu minimum blokařských kontaktů (ruce – míč). Pozor! Výskok na blok ještě není plnohodnotný blok, jelikož hráč ani nedostane plnohodnotnou zpětnou vazbu, zda blokoval správně či nikoliv. Hráč by měl v tréninku pravidelně zažívat pocit doteku rukou prudce letícího míče směřujícího na vlastní stranu. A hlavně: potřebuje to jak mladý hráč, tak vrcholový volejbalista. A jak na to? O tom i o dalších blokařských souvislostech příští úterý …

V Praze 9.11.2008    Zdeněk Haník