V roce 2000 jsem přišel k národnímu družstvu a vsadil jsem na jednu kartu. Sázka na servis. Vybral jsem k tomu patřičné hráče s příslušnou dovedností, odvahou a důvěrou ve vlastní síly. J. Novotný, Dubš, Novák, Kubala, M. Novotný, Staněk, Pešl, Polák. Věnoval jsem tréninku servisu mnoho času. Přesvědčoval jsem hráče, že je třeba dobře trénovat, aby byl servis „v ruce“ a v zápasech se nebát chyby a věřit ve vlastní schopnosti. Uvnitř družstva dokonce vznikla vlastní terminologie „stupně ničivosti servisu“, takže naše mluva vypadala takto: „dáváme trojku“, to znamenalo stupeň ničivosti 3, atd.

 

Vybavuje se mi jedna debata s Jakubem Novotným: „ …Hujdo, a když přede mnou dva pokazí, mám ho znova vosolit …?“, ptal se mě a já jsem mu tehdy odpověděl: „ … jestli věříš sám sobě, vykašli se na to, že dva kazili a osol to, hlavně nepřemýšlej o chybě, ale jestli máš sám v té situaci pochybnosti, dej zajištěný …“. Věděl jsem totiž, že na tréninku dává 8 z 10 a pro zápas je třeba jej pouze odbrzdit. Vzpomínám si na jeden trenérský seminář v Nymburce před ME 2001, kdy jsem představoval svoji koncepci a oznámil jsem tehdy doktrínu: „Sázka na servis“. Koukali na mě jako na idiota a mysleli si, že jsem se zbláznil. Forbes stál tehdy po mém boku, tak by to jistě dosvědčil. Ze všech stran jsem odrážel útoky typu: „moc kazíte podání“. Jenomže já jsem si říkal, když budeme dávat esa, logicky budou přicházet i chyby, ale bez odvahy to nepůjde (Foto: David Pankiv) ...

V roce 2000 jsem přišel k národnímu družstvu a vsadil jsem na jednu kartu. Sázka na servis. Vybral jsem k tomu patřičné hráče s příslušnou dovedností, odvahou a důvěrou ve vlastní síly. J. Novotný, Dubš, Novák, Kubala, M. Novotný, Staněk, Pešl, Polák. Věnoval jsem tréninku servisu mnoho času. Přesvědčoval jsem hráče, že je třeba dobře trénovat, aby byl servis „v ruce“ a v zápasech se nebát chyby a věřit ve vlastní schopnosti. Uvnitř družstva dokonce vznikla vlastní terminologie „stupně ničivosti servisu“, takže naše mluva vypadala takto: „dáváme trojku“, to znamenalo stupeň ničivosti 3, atd. Vybavuje se mi jedna debata s Jakubem Novotným: „ …Hujdo, a když přede mnou dva pokazí, mám ho znova vosolit …?“, ptal se mě a já jsem mu tehdy odpověděl: „ … jestli věříš sám sobě, vykašli se na to, že dva kazili a osol to, hlavně nepřemýšlej o chybě, ale jestli máš sám v té situaci pochybnosti, dej zajištěný …“. Věděl jsem totiž, že na tréninku dává 8 z 10 a pro zápas je třeba jej pouze odbrzdit. Vzpomínám si na jeden trenérský seminář v Nymburce před ME 2001, kdy jsem představoval svoji koncepci a oznámil jsem tehdy doktrínu: „Sázka na servis“. Koukali na mě jako na idiota a mysleli si, že jsem se zbláznil. Forbes stál tehdy po mém boku, tak by to jistě dosvědčil. Ze všech stran jsem odrážel útoky typu: „moc kazíte podání“. Jenomže já jsem si říkal, když budeme dávat esa, logicky budou přicházet i chyby, ale bez odvahy to nepůjde. Největší spory s tehdejším místopředsedou ČVS Antonínem Léblem byly o servisu.

Chvílemi zapochybovali i hráči. Na ME jsem vyhlásil motto: „servírovat všichni umíte, nebojte se, tlačte na servis, odpovědnost jde za mnou“. Ještě v prvních zápasech na ME jsem po chybách musel volat: „ … nebojte se, chyby už byly, teď přijdou esa“. Pak to přišlo: proti Rusům nastoupili dělostřelci: Kubala, Novák, Novotný, Dubš, Polák, přidal se tehdy Martin Lébl s důležitou sérií ve třetím setu, kdy jsme už bodově hodně ztráceli … už si nevzpomínám kolik bylo es, ale vzpomínám si přesně na jiný údaj: ve třech setech jsme zahráli 24 servisů, z nichž Rusové vůbec nerozvinuli útok (včetně es samozřejmě). A bylo to. Na ME jsme dosáhli celkem 50 es. Dali jsme nejvíce přímých bodů ze všech družstev, ale logicky jsme zaznamenali i největší počet chyb, leč výsledkem bylo 4. místo a o tom se nám v současné době jenom sní. Abych byl spravedlivý, obdobný názor na pojetí servisu měli tehdy Jindrové Neumann a Licek, na Odolce toto pojetí prosazovali, rovněž přes odpor, a prosazují je dodnes na Kladně (Kladno bylo v uplynulém ročníku nejlépe podávajícím družstvem). Ale jinak mnoho dalších takových nebylo. Tento obsáhlý úvod jsem napsal proto, abych jasně deklaroval svůj názor na strategii servisu v moderním volejbalu. Ten trvá dodnes, ale samozřejmě byl situačně modifikován a přizpůsobován podmínkám. Například loni v kvalifikaci na ME proti Makedonii doma jsem vsadil na zajištěný servis se sázkou na obranu. Šlo o každý bod, jelikož jsme věděli, že v Makedonii nás čeká peklo (tak to taky bylo). Nebo jako trenér VKP Bratislava jsem neměl v družstvu takové typy hráčů jako v českém nároďáku a navíc soupeři ve slovenské lize dělali sami větší množství chyb, tak jsem svou obecnou strategii rovněž přizpůsobil podmínkám. Ale na mezinárodní úrovni není o čem spekulovat: SERVIS JE PRVNÍ ÚTOK.

A teď se dostávám k jádru věci. Lukáš Ticháček prohlásil v rozhovoru pro ČT, že jsem ho omezoval v agresivním podání a že jsem v této činnosti sázel na jiné hráče (volně citováno). Podobná polopravda mě znovu přesvědčuje o tom, jak nebezpečné je vyhazovat věty do veřejného prostoru (web, sdělovací prostředky) bez uvedení kontextu. Z první části textu tohoto článku vyplývá, že žádnému hráči, tím méně Ticháčkovi, bych nebránil, aby prováděl tvrdé podání na hranici rizika. Přesně naopak. Pokládám podání za důležité vyvinutí prvního tlaku na soupeře. Je tu ovšem to, čemu se říká, týmová strategie podání. Lukáš Ticháček disponuje velmi důležitým druhem podání, které ovládá jen pár hráčů. Říkám mu tvrdé zajištěné podání. To je takové, které sice zpravidla nezpůsobuje esa, ale trvale trápí soupeře. Takové podání má dostatečnou rychlost, aby komplikovalo rozehru soupeře, ale má jednu strašnou výhodu, která se skrývá ve slovu „zajištěné“. Ta výhoda spočívá v tom, že toto podání má relativní jistotu, stálost a nechybuje se při něm. Řeknete si, na tom není nic těžkého? Chyba lávky. Takové podání za dobu od roku 2006, kdy jsem přišel podruhé k nároďáku, uměl jenom Novák a Konečný. Je to jemná nuance ve vysvětlení, ale pokusím se to na příkladu Konečného. Ten udělá chybu na podání pouze tehdy, že se rozhodne dosáhnout eso. Tedy přitlačí na nejvyšší možnou míru. Dopadá to zpravidla 1:1 (jedna chyba, jedno eso). Jinak podává solidní tvrdé podání, které nezkazí téměř nikdy. To má zdrcující efekt na soupeře: jeho hráči jsou připraveni na přihrávku a v duchu jim běží otázka? Bude nás jenom trápit těžkým servisem nebo přijde granát?

V tomto stavu je přihrávačům nejhůře, protože si za celý zápas při podání Konečného nevydechnou. Kdyby Konečný vysílal jenom granáty, tak by dal svých 5 es a udělal třeba 5, ale asi i více chyb. To nemá takový efekt, jako má ono pojetí podání, o němž jsem v případě Konečného mluvil. Chápete ten rozdíl? Chápete, že jsou situace v zápasu, kdy je třeba nezkazit podání (třeba po dvou vlastních blocích a jednom autu soupeře za stavu 23:23), ale přitom nedat lacinou buchtu. Vlastně jenom největší hráči, jaké jsem poznal: Miljkovič, Vujevič, Nikolov, Kaziyski, Giba, Novák umí podávat po celou dobu zápasu solidně, nebezpečně a prokládat to pokusy o dosažení přímého bodu, při nichž ovšem přicházejí i chyby. To je největší mistrovství u „největších“ podávajících hráčů. Eso i dvě umí dát kdejaký uličník, ale podávat solidně, trvale a s minimem chyb a prokládat to esy (tedy i chybami) umí právě jen opravdoví hráči, například ti, které jsem před chvílí jmenoval. Ti ostatní (těch je drtivá většina) buď podáním neškodí nebo je tu u nich jak na houpačce: dávají esa, ale rovněž hodně kazí, a hlavně vy jako trenér nevíte, kdy přijde eso a kdy chyba. Takové hráče nemůžete řídit. Proč? Protože jakmile dáte třeba pokyn: „teď nezkazíme“, příslušný hráč nemá výbavu na to, aby splnil váš pokyn. To tajemství je v tom „tvrdý zajištěný“. To je ten nejtěžší servis ve volejbalu. A věřte, umí ho málokdo. Proto se divákům z tribuny zdá zcela nepochopitelné, proč se kazí tolik podání v důležitých momentech utkání. Je to tím, že hráči neovládají „tvrdý zajištěný servis“. Ale umí ho výborně Ticháček. A to je právě to, co Lukáš Ticháček ve svém několikavětém vystoupení zamlčel.

Pokládám to za nefér, ale aspoň snad pochopíte, proč se nebudu pouštět do rozebírání podobných „veřejných kauz“. Ticháček dostával pokyny typu: nezačínej zápas chybou na podání, začni si zápas kontrolovaným podáním a přitlač, až ucítíš, že bude potřeba. Prolož to občas plachtou. To není přeci žádný můj výmysl, podobný styl podání jsem viděl u jiných výborných nahrávačů jako jsou třeba Grbič nebo Masný. Já mám všechny zápasy reprezentace v hlavě, jak v computeru a dobře si pamatuji i utkání, kdy Lukáš rozhodl utkání sérií es na podání (Řecko v Evropské lize 2007, Ukrajina v kvalifikaci na ME 2008), ale taky znám zápasy, kdy nám bezhlavost na podání prohrála sety. Kdyby to bylo tak jednoduché (v tomto případě zjednodušené), jak prohlásil Lukáš, stačilo by říct: „trénuj podání a v zápase se neboj a mydli do toho“. Ale tak to není. Do hry vstupují psychické stavy, jsou tu klíčové momenty utkání, mohou předcházet chyby spoluhráčů na podání atd. Proto je nutné vedle tvrdého útočného podání na hranici rizika ovládat „tvrdé zajištěné“ umět s tím pracovat, podle vývoje zápasu. To už v případě Ticháčka nemluvím o tom, že podával po Martinu Léblovi, který dělával na podání větší množství chyb (na tomto ME to bylo lepší), ale hlavně před Hudečkem, který byl při kvalifikaci na MS naším nejlépe podávajícím hráčem. To všechno Lukáš Ticháček neřekl, vypálil do éteru výrok o tom, jak ho omezuji a já protože mu nechci ublížit, poškodit nebo rozdmýchávat nějaké nepatřičné emoce kolem problematiky národního družstva, potřebuji celý článek, abych to (snad pochopitelně) objasnil. Víte kolik je takových problémů a „minikauz“ uvnitř i vně družstva. V tom mají hráči mimochodem obrovskou výhodu.

Je jim odpuštěno, když vypustí veřejně nějaký blábol, jelikož se na něj zapomene při prvních úspěšných smečích dotyčného hráče. Proto se na mě nezlobte, ale já nebudu tahat na veřejnost věci z nitra družstva. Nemám zájem na demontáži českého volejbalu, ale na jeho rekonstrukci. Ve jménu této rekonstrukce, vyzývám znovu a znovu, přestaňte se pouze obviňovat a zálibně šťourat v otevřených ranách. Jsme stále ještě úspěšná federace. Máme ME mužů i žen, máme MS mužů i žen. Ještě jsme úplně neztratili prestiž, jsme pravidelně ve státní televizi. Vždyť to není těžké rozpoznat, kdo v našem volejbalu táhne a kdo se fláká. Myslím, že by národu mělo i docházet, kdo pouze intrikuje a kdo se o něco snaží, byť s problémy. A rozdílná stanoviska byla, jsou a budou. Ale styl jejich řešení nám začíná dělat ostudu. Já jsem vám vděčný, že se aktivně účastníte života kolem tohoto webu, ale prosím, už na mě netlačte, abych se choval jako redaktor Blesku. Je patrné, že jsou někteří diskutující lační po senzacích, ale musí hledat jinde. A pokud je vysvětlení mého odchodu o rozporu mezi pravomocí a zodpovědností nejasné (stále mi přijde logické), pak se ho pokusím zlidovět: neměl jsem strach ze Srbů či Italů (stejně jako předtím z Rusů, Brazilců, Kubánců, Američanů, Bulharů i daleko lepších Italů), ale z poměrů kolem vlastního týmu, které jsem i při největší snaze neměl schopnost a možnost vyřešit. Ale jejich hlubší příčiny v budoucnu řešit chci. Hned po rezignaci jsem dostal tři nabídky, možná byste se divili jaké, ale já bych chtěl raději realizovat svůj plán, kvůli němuž jsem se vrátil do Čech. Jsem metodik ČVS a chci svou činnost podstatně zintenzivnit a působnost rozšířit. A abych nezapomněl, jsem životní optimista, tak se připojte, pokud sdílíte stejný životní pocit. Nymburk, 7.9.2009 Zdeněk Haník